Když u ní stojíte, mrazí vás. Zatímco na brněnském výstavišti je jí jen deset metrů, dřív jí byla obehnaná celá republika. Železná opona, ostnatý drát, prostě překážka k demokratickému světu. Její pád a 30leté výročí Sametové revoluce si připomíná Technické muzeum v Brně.

Všechny předešlé názvy nejsou správné. Jde o repliku "rotního signálního zařízení U-80 (dle doplňku k předpisu z roku 1986)". "Stěna byla čidlem signálního zařízení a umožňovala zaznamenávat její překonání v konkrétním úseku. Zařízení fungovalo jako slaboproudé signalizační zařízení, pracovalo na principu narušení elektrických hodnot signální stěny (zkrat, uzemnění, pokles hodnot při přestřižení vodiče apod.). Změna elektrických hodnot vyvolala na ústředně roty Pohraniční stráže zvukový a světelný signál. Signální stěna byla umístěna průměrně 150–200 m od státní hranice," uvedl Roman Řezníček, kurátor militarií TMB.

Hranice za železné opony v letech 1948–1989

„Od Štětína na Baltu až po Terst byla napříč celým kontinentem spuštěna železná opona.“ Pojem železná opona použil bývalý britský premiér Winston Churchill v roce 1946, kdy jej vyslovil poprvé ve spojení s ideologicky rozdělenou Evropou po 2. světové válce.

Železná opona je označení pro neprostupnou hranici mezí západním a východním blokem v době studené války. Rozdělovala Evropu na dvě části, od Barentsova moře na severu k Černému moři na jihu, a dosahovala délky 7 000 km. Představovala nepropustnou stěnu mezi státy socialistického bloku, jehož členem bylo i v letech 1948–1989 Československo a demokratickými státy západní Evropy.

Železná opona se na západních hranicích Československa začala vytvářet po událostech v únoru 1948. V říjnu 1948 byl přijat zákon, který kvalifikoval nedovolené překročení státní hranice jako trestný čin. Docházelo také k omezování cestování do západních států Evropy, občané přišli o právní nárok na získání cestovního dokladu. Přesto docházelo k  útěku mnoha obyvatel.

Emigraci obyvatelstva mělo zabránit ženijně technické zařízení postupně budované od roku 1952 v úseku státních hranic s tehdejší Spolkovou republikou Německo a Rakouskem v délce 750 km. Toto zařízení tvořil třístěnný drátěný zátaras z ostnatého drátu, kontrolní orný pás, minování zátarasu, pozorovatelny, zabezpečení silničních a železničních přejezdů přes státní hranice. Od roku 1952 byla prostřední stěna drátěného zátarasu vybavena vodiči, kterými vedl proud o napětí 2000–6000 voltů. Elektrifikace zátarasu byla zrušena v prosinci roku 1965. Následně se začala používat signální stěna s kontrolním pásem. Jednalo se o jednostěnný drátěný zátaras vytvořený z vodičů z ostnatého drátu natažených na dřevěných kůlech. Zátaras fungoval jako slaboproudové signalizační zařízení podávající zvukový signál na rotách Pohraniční stráže.

Spolu s výstavbou těchto zařízení došlo k vytvoření zakázaného pásma v šířce 2 km od hranice směrem do vnitrozemí. Na zakázané pásmo navazovalo hraničního pásmo o šířce 2 až 6 km do vnitrozemí. Obyvatelé, kteří zde bydleli, byli prověřeni a poté získali povolení k trvalému, avšak omezenému pobytu.    

Pohraniční stráž byl vojenský útvar, který měl od svého vzniku v roce 1949 do svého zrušení v roce 1990 střežit státní hranice, a to nejen proti vniknutí agentů ze Západu, ale i proti emigraci občanů Československa do zahraničí. Pohraniční stráž působila zejména na hranicích s Rakouskem a tehdejší Spolkovou republikou Německo. Střežení hranice s Německou demokratickou republikou přebrala Veřejná bezpečnost, stejně tak i hranice s Maďarskem. Do působnosti Sboru národní bezpečnosti spadala pasová kontrola na hraničních přechodech.

Do poloviny roku 1990 byly drátěné zátarasy z hranic odstraněny. Kontroly na hranicích byly ukončeny se vstupem České republiky do schengenského prostoru v prosinci 2007.