Kilometry denně naběhá dvaadvacetiletá Michala Zdrubecká. Nikoliv pro svoje zdraví, ale zdraví svého stáda koz a ovcí, potažmo všech, kteří pak ochutnají sýry z jejich mléka. Výrobky Farmy Amálka v Karolíně na Blanensku jsou tak dobré, že si nesou označení Regionální potravina Jihomoravského kraje.

I když byste byli jakkoliv špatně naloženi, po povídání s Michalou Zdrubeckou jste pozitivně naladěni na několik dní dopředu. Hodně se směje a přitom líčí – pro městského člověka – neobvyklý příběh. Farma Amálka je čistě rodinný podnik naplno fungující teprve od roku 2016, hlavními postavami jsou ona a její tatínek Vratislav. Dvaadvacetiletá slečna má na starosti zvířectvo, otec výrobu sýrů. Do té se zanedlouho zapojí i maminka, dosud na mateřské dovolené.

O tom, že chce farmařit, měla jasno od osmé třídy. Přitom do dvanácti vyrůstala v Brně, až pak se rodina přestěhovala do Karolína. „No a pak jsme si pořídili první kozu, jmenovala se Amálka,“ popisuje a vysvětluje tak vlastně název farmy, jejíž vznik se datuje k roku 2009. Dnes po pastvinách v blízkosti rodinného statku běhá kolem šedesáti koz a ovcí mají ke dvacítce. A k tomu oslice či dva ovčáčtí psi.

Pro Michalu to znamená následující – vstává hluboko za tmy, aby už ve čtyři byla u zvířat a obstarala je, to stejné se opakuje v osm, ve tři odpoledne a večer. V zimě chodí kontrolovat počty přírůstků, kozy krmí, postupně kůzlata odstavuje, hlídá ty, které třeba „prvničky“ odmítly. „To pak kůzlata krmíte jako mimina,“ přibližuje.

Teď momentálně je na farmě relativní klid, ale každý rok je to jinak – právě podle doby, kdy která koza porodí. „Ale už se připravuju na shon, který přijde. Počítám, že v březnu začnou rodit prvničky a to bude hrůza. Některé kůzlata už budu mít odstavená, takže budu dojit. A do toho budu muset oddojovat prvničky a starat se o čerstvé přírůstky. Nové matky, než si zvyknou, to se člověk kolem nich naběhá, popisuje Zdrubecká. Kůzlata jsou u matek dva měsíce, v měsíci věku začínají žrát seno. Na jaře se junioři přesunou na druhou pastvinu, kde jsou vlastně nepřetržitě. Po roce a půl je Zdrubečtí připouštějí a po kozím porodu mají dojnice. „Kůzlata se mají nejlíp. Jen tak se pasou, nikdo po nich nic nechce. Já za nimi vždycky dojdu a zdravím je ,Ahoooj, děcka´,“ nadšeně líčí mladá žena.

A velké a zvyklé kozy se dojí, dojí a dojí. Aby rodina vše zvládala, chce mléko získávat od maximálně čtyřiceti koz a dvaceti ovcí, letos to bude zřejmě 30 koz a 11 ovcí. Dostat se k němu je tedy velká věda, stejně jako k těm nejlepším zvířatům, které pečlivě sleduje. Ví, která koza dobře drží, která má dobrá kůzlata. A také o těch, od nichž potomky a potažmo mléko nechce. Ty jdou na prodej, stejně jako kozlíci.

Když mluví o svém vytížení, ani se nechce věřit, že ten zápřah může dennodenně dvaadvacetiletá holka zvládnout. O všem ale mluví s velkou láskou a posluchač rád na pár desítek minut pronikne do farmářského života. Třeba, když líčí kozí stádo jako gang. „Kozy se mezi sebou furt perou. Jedné se při pranici zasekla noha v rohách druhé a teď ji má úplně znetvořenou – otočenou do zatáčky nahoru, takže chodí jen po třech. Ostatní kozy ji normálně vytrkaly úplně pryč z pastviny, našla jsem ji samotnou kdesi u plotu a musela dát do chlívku, tak byla skoro rok, protože ony do ní strašně mlátily. Ale přece nezabiju zvíře, které je dobré, žere, pije, jen nohu má nahoru. No a ony tam za ní kozy chodily a začaly se znovu kamarádit, takže už zase běhá na pastvě s ostatními. To mám radost,“ říká Zdrubecká.

Aby mohla svoji vysněnou práci se zvířaty dělat, vyučila se v oboru zemědělce-farmář, udělala si nástavbu. Maturita ji ale teprve čeká. Její tatínek si prošel studiem na Mendelově univerzitě v Brně, kde prošel sýrařským kurzem.

Během dne dvou se mléko, které dcera Michala předá svému tatínkovi Vratislavovi, mění v sýry, čerstvé i pařené. Právě za přírodní pařený sýr si Farma Amálka odnesla ocenění, přidávají ještě medvědí česnek a chilli. „Vzorek jsme poslali spíš tak z legrace a získání Regionální potraviny nás i zaskočilo. A pak ten zájem,“ směje se mladá žena. Přišly nabídky z velkých řetězců, ale ty odmítli. „Chceme opravdu zůstat místním výrobcem a dodávat třeba do nám blízkých obchodů se zdravou výživou. Určitě neplánujeme přijmout deset zaměstnanců a sýry chrlit ve velkém,“ poznamenala Zdrubecká. A tak, když jsou várky hotové, tatínek sedne do auta a rozveze je po okolí. Zatím nejdál je najdou zájemci na vybraných místech v Brně, Blansku nebo v Letovicích.

A ochutnává pořád mléko a sýry po všem tom shonu mezi zvířaty? „Když něco zbude, tak ano. Ale my jíme všechno, není to tak, že bychom se pořád cpali sýry,“ vtipkuje a zvonivě se směje Zdrubecká.

Foto: Archiv Michaly Zdrubecké