Přesně v poledne se na Nomádském stánku, projekt serveru Lidovky.cz, chopí mikrofonu filmař a cestovatel Petr Kašpar (rozhovor níže), od dvě hodiny později Vojtěch Lavický, který na motorce objíždí svět. Potkáte je v pavilonu P i zítra, v 10 hodin se můžete těšit na "stvořitele" Nomádů Tomáše Málka.

Chtěl začít dělat něco hmotného. Filmař Petr Kašpar staví obytné nástavby na pick-upy

Dojel pick-upem z Čech až do Indie. Natáčel film o skupině česko-slovenských vodáků, která se vypravila do tajůplného údolí řeky Dinchiye v oblasti Kaffa na západě Etiopie. Petr Kašpar je zkušený cestovatel a filmař. Přestaví v Nomádském stánku serveru Lidovky v rámci veletrhů Go a Regiontour na brněnském výstavišti.

Když jsi byl malý, četl jsi cestovatelské knihy? Jak jsi se vlastně dostal k cestování a expedicím?

Jo četl. Cestoval jsem s Šarikem, Jankem, Gustíkem a dalšími z posádky tanku 102 (smích). Kdo si dnes ještě vzpomene na Čtyři z tanku a psa Šarika? Pak to byly verneovky, foglarovky,... Kundera a někde v patnácti jsem četl o Egyptu a nějakém Sinuhetovi. Popravdě mě baví cestopisy psát, ale nikdy jsem je moc nečetl. Nestal jsem se tulákem na základě literatury. Toulal jsem se jako malý kluk v okolí Divoké Orlice, od třinácti jsem jezdil na vandry, na vodu, do skal... Stále jsem se někde toulal. Po škole se mi ozval kamarád, že má v Praze bydlení, ať dojdu. Sbalil jsem bágl, tři stovky, sedl na vlak a opustil podhůří Orlických hor. Po třech týdnech našel práci a začal dělat s audiovizuální technikou. Jednoho dne jsem byl zpět, kousek od domoviny. Ve východočeské Chocni se konal první Vodácký den. To se psal rok 2001. A protože jsem v té době držel již kameru v ruce a byl vyzbrojen radami úžasného člověka, režiséra a dokumentaristy Pavla Kouteckého, točil jsem vodáky jak o život. To mi zůstalo dalších deset let. No a jednoho dne zazvonil telefon, ten samý telefon, z jehož sluchátka se ozvalo: „Pojď do Prahy“, tentokrát neznámý hlas řekl: „Pojeď do Indie na Gangu“. Odpověď byla stejná: „Tak jo!“ A vyrazil jsem na první velkou expedici - Ganga 2003. Následovala úchylná Jamaica 2004 a přípravy na jednu z největších akcí - expedice Alaknanda 2006. A už to jelo. V roce 2004 jsem založil WW8 expedition group a valili jsme každý rok někam do světa. V 2007 jsme málem zakufrovali v Etiopii na neznámé a tajuplné řece Dintchiya, to bylo hodně těžká expedice. V té době už jsem studoval filmařinu a nakonec se dal do kupy s režisérem Stevem Lichtágem. Natočili jsme Aldabru, jezdili do Tibetu atd... Od roku 2014 jsem zase na svých nohách a toulám se, kam zrovna vítr zafouká.

Je složitější dojet po vlastní ose do Indie s kajaky na střeše auta, nebo vylézt na Elbrus s nevidomým horolezcem?

Expedici do Indie v roce 2006 jsem chystal dva roky. Bylo to organizačně, finančně i lidsky náročné. Doma jsem s tátou a bráchou vyráběl speciální rámy na Mitsubishi L200, abychom po cestě mohli spát na střeše a zároveň vézt kajaky. Ohýbali jsme lešeňové trubky kolem kulaté karoserie. Plnili jsem plechovky od párku slivovicí a vyráběli etikety, aby celníci v Íránu a Pákistánu nedělali problémy. Nakonec jsme do Indie málem nedojeli, protože nám importér zapomněl vyřídit kárnety k autům Podařilo se a my dojeli do Himálaje a spluli po třech letech druhou zdrojnici Gangy, řeku Alaknandu. Bylo to velké, emotivní. Byl s námi Petr Jindrák, jehož táta se na Alaknandě v roce 1977 utopil. Jaromír Štětina nám dal kámen, který si tehdy od řeky odvezl, abychom jej vrátili. Na louce u Chamoli, kde Alaknanda vytéká z hlubokého kaňonu jsme postavili mohylu a po dvaceti devíti letech ten šutr přivezli zpět. Do skalky u řeky jsme zabudovali pamětní desku Jirkovi Koudelovi a Vaškovi Jindrákovi, jejichž životy si Alaknanda 19. září vzala. Byla to dvouměsíční cesta plná obrovských zážitků. Začal jsem tam věřit na reinkarnaci. Když se Jirka s Vaškem utopili, narodil se o několik hodin později v Pardubicích Honza Lásko. V době expedice této expedice patřil ke světové špičce v pádlování na divoké vodě. Je to kapitola, kterou jsem stále v sobě neuzavřel. Elbrus přišel nečekaně a v podstatě náhodně. To jsem se setkal s horským vůdcem Jankem Bednaříkem, který mi pověděl o projektu s Honzou Říhou. Slovo dalo slovo a já letěl s nimi. První faux pas byl hned u Honzy doma. Když jsem se zeptal, zda nezapomněl čelovku. Honza mi s úsměvem odpověděl: „Pítrsi, já ji nepotřebuju.“ V tomto duchu se nesla celá akce. Honza stál na vrcholu a my si užili moc srandy.

Existuje nějaké místo, které jsi navštívil na svých cestách, na které se chceš zcela jistě vrátit?

Určitě! Je jich moc. Miluji Himálaje. Chci své děti vzít k pramenům Gangy, do hlavního města sherpů Namche Bazaru, do Kathmandů. Chci se vrátit do Íránu. Byli tam nejúžasnější lidi, které jsem na cestách potkal. Hlavně v Bamu. Mnoho míst je již komplikovaných. Svět se mění. Nějak se už nepotřebuji vracet do Afriky. Afrika hodně dala, ale i vzala. Je to pro mě smutný příběh. Třebas teď v březnu se chci vrátit na Nordkapp. Chci zkusit, zda v té naší nástavbě neumrznu. Mám rád zimu. A pak mám takovou jednu kultovní záležitost. Je to kavárna/čajovna - prostě taková malá restaurace u „sultána Ahmeda“ - Modré mešity v Istambulu. Když na to místo myslím, cítím na patře převalující se kouř z vodní dýmky a silnou chuť čaje. Vidím ten plac s obchůdky, hotdogy, zmrzkou a hlavně s hejny holubů. A taky malý zapadlý shop s hudebními nástroji v Dillí. Na jedné zdi visí zaprášené levné kytary a hlavně ty jejich sitáry! A na druhé pak fotky majitele obchodu s nějakými máničkami, co do světa křičeli: „Yesterday, Hej Jude, Let It Be,....“ a jiné chujoviny. Nevím, zda ten pán ještě žije. Když jsem tam byl naposled, tak mu bylo snad sto třicet pět let. Podle mě je nesmrtelný. A čeká na další máničky, které by naučil hrát na sitár. Stejně jako mě.

O kterých cestách budeš na veletrhu GO mluvit?

 Určitě bych oprášil naše expedice na Gangu, byť jsem o téměř všechen materiál přišel. Ale cesta z Prahy do Indie je velký nomádský zážitek. Vzal bych vás do Indického oceánu, ale mohli bychom i sledovat stopy predátorů, za kterými jsme se vydávali s fotografem Petrem Slavíkem.

Přestavíš i nějaké filmové záběry?

 Určitě. Ukázek a pár trailerů z našich projektů mi ještě zbylo.

V poslední době se věnuješ svému projektu obytných nástaveb pro pick-upy? Co tě k tomu přivedlo?

 Když jsem dodělal trilogii Ve stopě predátora (dodnes je vysílána na Prima Zoom), vyhořel jsem. Možná přišla i středověká krize, co já vím. Navíc jsem emigroval - přesunul se na brněnský venkov. Jenže styk s Prahou byl třeba a i nějaké to zázemí. Jednoho dne prohlásila moje partnerka: „Co kdybychom měli v Praze hausbót…“ Za čtrnáct dní přijel do Česka kamion s holandskou kanálovkou - obytnou lodí pro říční plavbu. Tím jsem se mentálně vrátil o patnáct let zpět, kdy jsem kývl na každou hovadinu. Zakotvili jsme u rodičů v Kostelci nad Orlicí. To je mé zázemí, kde startovali všechny mé projekty. U táty v dílně. V dílně kde vznikaly unikátní rámy na Mitsubishi L200, všemožné nesmysly na auta i motorky, kamerové jeřáby, ale i 3D rigy na velké filmové projekty. V dílně, která mi dala vše, co dnes umím. Z malé opravy jednoho lodního okna byla totální rekonstrukce. O těchto lodích vím dnes vše. Chtěl jsem je začít vozit, opravovat a prodávat. Jenže.... dobře se kupují, ale... A víte, co je vtipné? Ta loď se jmenuje Nautilus a byla spuštěna na vodu v době, kdy jsem se narodil. Ta neskutečná dřina, kterou jsem si nejen já prošel ale přinesla jednu zásadní životní změnu. Zjistil jsem, že potřebuji generovat věci hmotné. Ne iluzi, kterou je dnes pro mě film. Když jsme si uvědomili situaci na trhu, tento záměr jsme zatím odložili. A pak mi někde v Gruzii povídá můj přítel a dvorní kameraman Ondra Hošek: „Víš Pítrsi, já bych chtěl mít starýho Hiluxe a na něm tu obytnou nástavbu. Já bych trávil celou zimu na horách a lyžoval.“ A bylo vymalováno. Za dva týdny byly první vizualizace. Vzpomněl jsem si na pobyt v Americe, to když jsem byl pracovně v Hollywoodu. Do těchto nástaveb se zvedací střechou jsem se zamiloval.

Jednu z nástaveb představíš na veletrh Go? Kterou?

 Rozhodli jsme se, že přivezeme náš první prototyp pop-up camperu Kerouac i se stařičkým Rangerem. Tento „set“ nás dostal do hry. Byl (a je) to náš pokusný králík, na kterém je vidět vývoj myšlenek. Neustálé předělávky a více jak půl roku života na cestách po všech možných koutech naší krásné země. Jednou budeme mít muzeum. Bude na pozlaceném piedestalu. 

Když jsi navrhoval první verzi svojí nástavby, na co jsi dával pozor? Na hmotnost? Vím, že konstrukční materiál je hliník…

 Ano, hmotnost a kompaktní rozměry. To znamená minimální, nebo téměř žádné omezení na silnici i v terénu. Ale i tuhost a spolehlivost konstrukce. Inspiroval jsem se v USA. Tam to má tradici, jako u nás knedlo, vepřo a tuřanské zelí. Myslím si, že to co se primárně prezentuje a vyrábí v Evropě, není dobré a nemá to smysl. To znamená obrovské nástavby, které jsou leckdy dvakrát větší než chudák auto, co je veze na korbě. Prostě ty naše evropské pick-upy nejsou tak velké jako všechno americké. Na druhou stranu se tomu říká „camper“ - táborník. Tak přece když jsem táborník, nebudu s sebou k řece tahat koženkovou sedačku. Že jo. Když jsme jeli těmi pick-upy do Indie, tak mi chyběly tři věci. Pohodlná postel, malý stolek někde uvnitř auta a místo kde si pohodlně uvařím bramboračku. To je vše, co mi má camper umožnit. Dnes jsem k tomu přidal záchod a sprchu. A co se konstrukce týká, pak ano, je použit hliník. Opět to má řadu důvodů, ale to je na strašně dlouhé povídání. Pro mě je důležité, že jsem dospěl k nějaké vizi, za kterou si stojím, kterou dokáži obhájit a zároveň dokáži zájemcům vyjít vstříc a upravit nástavbu tak, aby na tom mikroprostoru bylo vše, co potřebuji.

Testuješ svoji nástavbu na vlastní rodině? Co ti vyčetli?

Jasně! Když nemáme na cestách naši nejstarší pražskou ratolest, tak jsme „Čtyři z camperu a pes“. Absolvoval jsem i týdenní cestu po Česku. Jen já a mé dvě dcerky. Jedna tříletá a ta druhá v té době půlroční. Vzkaz sociálním pracovnicím a úzkostlivým mamkám - už jsme nekojili. (smích) Bylo to neuvěřitelné mejdlo! Kamkoliv jsme dojeli, bylo najednou kolem mnoho hodných tet (jen to nesmím říkat své ženě). Myslím, že si to zopakuji. Tentokrát už s novým pick-upem a novou verzí Kerouaca. Akorát nevím, zda těm tetám budeme rozumět, když budou mluvit rumunsky, nebo třeba albánsky. A co mi vyčetli? Žena mi čím dál častěji vyčítá, že jsem velký perfekcionista. Že ty věci, co vidím já, tak lidi nevidí. Jenže já si myslím, že bych měl lidem (co o tom uvažují) ukazovat to, co jim chci prodat, ne to co je zatím jen v počítači, nebo v mojí hlavě.

Kdo jsou lidé, pro které je nástavba určena? Nezávislí cestovatelé, rybáři, rodiny s dětmi?

Jsou to lidé, kteří chtějí mít svobodu. A je jedno, jestli je to samotář, dvojice, nebo rodina. Kdokoliv, kdo se rozhodl vlastnit, nebo vlastní pick-up. Když jsem vypustil první obrázky, tak volali rybáři. Mám s nimi mnoho humorných historek. Ale ať už to jsou borci z lesa, zahradníci, stavaři, .... nebo frajeři jezdící off road expedice. Nebo jen lidi léčící si své komplexy (ti asi nebudou s pickupem někde vandrovat, že jo). Všichni jednoho dne pochopí, že je lepší být v teple a mít pocit domova kdekoliv. Nemuset se v noci štrachat ze střešního stanu, aby ze sebe dostali ty lahváče, co si dali k tomu úžasnému stejku. Chci navíc dosáhnout jednoduchosti instalace i demontáže. Že se v pátek odpoledne vrátím z práce, vyhodím vercajk z korby, jednoduše naložím nástavbu a valím s rodinou na víkend. Nebo sám na ryby. Nebo s koňmi do hor. Nebo na expedici na konec světa. Nebo... Ta první věta o svobodě není jen prázdná fráze. To je prostý fakt. Proč? Protože pick-up nás dostane tam, kam nás žádná dodávka, nebo obytný vůz nedoveze.