IDET
24.-26.5. 2023

Legiovlak, projekt Československé obce legionářské, připomíná 100. výročí boje československých legií za samostatný stát. Souprava historických vagonů, která vznikla za podpory Ministerstva obrany ČR a mnoha dalších institucí, projede do roku 2020 celou Českou republiku a Slovensko. V současnosti se Legiovlak skládá z 13 zrekonstruovaných vagonů, jakými se desetitisíce čs. legionářů přepravovaly napříč Ruskem po Transsibiřské magistrále v letech 1918–1920. Průjezd kolem světa domů do Československa si legionáři často museli vynutit tvrdým bojem s bolševiky a vlastní krví.

Na IDET se představí tři vozy ze soupravy a posádkou, která má k dispozici doplňovanou databázi legionářů. Každý návštěvník ta může na místě zjistit, jestli měl legionáře mezi svými předky. Díky bohaté návštěvnosti, jen v loňském roce Legiovlak navštívilo téměř 200.000 osob, se databázi daří doplňovat o fotografie, dokumenty, vzpomínky i hmotné předměty z pozůstalostí. Od výjezdu v roce 2015 se takto podařilo doplnit na 2 500 karet legionářů.

Krejčovský vůz

Řada řemeslníků a lidí mnoha praktických povolání nalezla v legiích uplatnění nejen jako vojáci, ale také jako zdatní pracovníci. V mnoha dílnách, které byly součástí vojenských vlaků, působili jako pekaři, truhláři, ševci, kováři nebo např. krejčí.

V krejčovských dílnách se opravovaly staré nebo šily úplně nové stejnokroje pro naše zahraniční vojsko v Rusku. V původně carské zelené uniformě se bojovalo po celou dobu pobytu na Transsibiřské magistrále. Stejné oblečení ale nosily i některé další bojující strany, a často bylo velmi obtížné poznat, kdo proti vám vlastně stojí. Legionáře bylo možné rozeznat podle bílo-červené stužky na čepici, tzv. lentočky, a pomocí hodnostního štítku na levém rukávu. Na pravém se nosila barevná označení odsloužených let v legiích.

K cestě do vlasti vojáci obdrželi stejnokroj v barvě khaki, kterému se říkalo „vladivostok“ nebo „návratovka“. Původně se tento typ šil v Japonsku z místního sukna, později v našich dílnách. Pokrývka hlavy měla také přezdívku a sice „vydumka“. Název odkazuje na dlouhé přemýšlení, které bylo nutné k vymyšlení (vydumání) nové čepice.

Návratovou uniformu si řada mužů nechávala i do civilního života a bylo možné je v něm vídat při slavnostních příležitostech. Poslední šanci setkat se ve větším počtu s tímto stejnokrojem na veřejnosti měli občané Československa na prvního  května roku 1968. Díky politickému „oteplení“ mohli tehdy i legionáři pochodovat v prvomájovém průvodu právě ve svých původních stejnokrojích a dát otevřeně najevo svou příslušnost k prvnímu národnímu odboji.

Kovářský vůz

Od Bachmače se československé vojsko na Rusi zabydlelo ve vlacích. Soupravy poté sloužily jako pojízdná kasárna a staly se do roku 1920 domovem našich vojáků. Běžnou součástí ubytovacích vlaků byly i nejrůznější podpůrné části umístěné přímo ve vagónech, např. kuchyně, prádelny nebo krejčovské či opravárenské dílny.

V podmínkách ruské občanské války se legionáři mohli spolehnout pouze sami na sebe. Byli proto nuceni svépomocí vyrábět a opravovat pestrou paletu vojenského i civilního materiálu. Ve finále zvládali produkovat třeba lokomotivy, vagóny, zbraně, munici nebo i sýry, pivo a tabákové výrobky.

Ne všechno se ale tvořilo ve vagónech. V řadě případů naši vojáci obnovovali výrobu v zanedbaných sibiřských továrnách a odtud poté získávali složitější zařízení. Později byla vytvořena i celá řada československých dílen, kde pracovali váleční zajatci pod dozorem našich odborníků. Paleta výrobků byla pestrá a rozhodně se nejednalo pouze o čistě vojenský materiál: telefony, elektrické články, akumulátory, nářadí, polní kuchyně, váhy, odznaky, nábytek, zámky, atd.

Téměř všechny vozy Legiovlaku sloužily dříve u Českých drah a byly zakoupeny jako vyřazené. Dílenský vagón pak darovala slovenská strana (Nadácia Milana Rastislava Štefánika a KHT Zvolen). Podvozky zůstaly původní, a jejich stáří se pohybuje mezi lety 1901 až 1949. Dřevěné části jsou současná novovýroba.

Opravárenský vůz se jako jediný z naší soupravy zúčastnil válečného nasazení. Dodnes můžete na černých nosnících střechy nalézt průstřel a několik menších stop po střelách z ručních palných zbraní.

Poštovní ambulance

Pomocí vagónů, tzv. poštovních ambulancí, byla na Transsibiřské magistrále dopravována v letech 1918 až 1920 i pošta čs. legionářů a spojeneckých vojáků. Původní ambulance byly upravovány z nákladních vozů dříve převážejících mouku, uhlí nebo třeba vápno.

Československé vojenské časti byly až do bolševického rozvratu součástí ruské armády a pracovala pro ně tedy ruská polní pošta. Na Ukrajině byl později československý armádní sbor ponechán bez pošty. Jakmile se však rozhodlo, že čs. vojsko zůstane na Sibiři, bylo v létě 1918 usneseno zřídit vlastní polní poštu.

Samostatná polní pošta čs. vojska v Rusku zahájila provoz dne 16. září 1918 na trati Čeljabinsk – Samara – Ufa – Syzraň, později byla prodloužena až do Vladivostoku. Instituce vznikla bez předchozích zkušeností a během poměrně krátké doby se rozvinula do mohutné a dobře fungující služby.

Na jaře 1919 se podařilo dopravit první zásilku legionářské polní pošty z Ruska do Československé republiky. Při odjezdu našich pluků na východ byly poštovní úřady na západě rušeny a zřizovány nové mezi Irkutskem a Vladivostokem. Při evakuaci do vlasti pracovala na každé lodi polní poštovní expositura pod vedením lodního poštmistra. Bylo jich celkem šestnáct, poslední měla poštovní razítko s nápisem »President Grant XXXV«.

Československá poštovní služba mimo jiné zajišťovala i poštu pro spojenecká vojska a dosáhla světového dálkového rekordu v poštovní ambulantní dopravě, když zahájila pravidelné poštovní spojení na trati dlouhé neuvěřitelných 7 000 kilometrů. To vše v době 10 až 14 dní, navíc bez výměny vozů a střídání personálu.