Life!
24.-26.11. 2023

Známá filmová a divadelní herečka, členka Městského divadla Brno, opravdu ráda jezdí na koni, přivedly ji k tomu prý její filmové role. I se svými dcerkami vyráží každou volnou chvilku ven za zvířaty, protože ví, jak je pro ně pohyb na čerstvém vzduchu důležitý. Když má jen málo času, zaběhne si se svým psem do lesa a protože běh má ráda, podpořila i páteční SPORT Life! Run na brněnském výstavišti. Ve sportovním to známé herečce moc slušelo a rozhovor s ní byl příjemný a milý. Navíc se přiznala, že moc ráda tancuje.

Věnovala jste se v dětství nějakému sportu?
Rodiče mě ke sportu nevedli, spíše jsem si to hledala sama, ale nebyla jsem nijak vyhraněná. Samozřejmě jsem plavala nebo jezdila na kole, ale to není ani sport, to je součást života. Sportem navíc pro mě bylo tancování, do tanečků jsme chodila od nějakých dvanácti let. Pak jsem přišla do divadla a tam se člověk hýbe z podstaty, protože to k výkonu jeho povolání patří.

Byla nějaká role, kdy jste hrála sportovkyni?
Ne, ale byla právě role, kdy jsem byla profesorkou tance, jmenovalo se to První Krok (TV Nova). Tam jsem právě viděla, jak moc neumím (úsměv). Učila jsem děti, moji žáci byli úplně fantastičtí, byli to skvělí tanečníci a věřím, že devadesát procent z nich se dnes tancem živí. Sportovkyní jsem tedy nebyla, ale spíše jsem byla donucena, a za to jsem moc ráda, ve svých rolích jezdit na koních.

Máte nějaký zážitek z jízdy na koni?
Ve svém první pohádce, kde jsem jezdila na koni, jsem jela jako Princezna z Rimini a měla jsem cválat na bílém koni na horizontu. Režisér Ludvík Ráža trval na tom, že kůň musí být nádherně bílý, točilo se v Praze nad Barrandovem na krásných místech. Přivezli bílého plemenného hřebce, skutečně nadupaného, který ani nevydržel stát na čtyřech nohou – museli ho držet za uzdu, byl pořád na zadních. Kobyly musely odstavit daleko od něj, tam, kam měl běžet. Nebyla jsem žádný jezdec, režisér řekl těm, co koně přivezli, ať mi ho prvně projedou. Majitel na něj nasedl, kůň se postavil na zadní a sklouzl po kamenitém terénu a zlomil jezdci nohu. Takže přijela rychlá a Ráža prohlásil: „Dobře, tak teď už to pojede herečka.“ Naštěstí jsme to natočili napoprvé, ale byla jsem ráda, že jsem se nezabila. Tehdy mi bylo devatenáct.

A koně vám zůstali…
Ano, od té doby jsem jezdila na koni pokaždé, když jsem hrála princeznu. Nejvíce jsem si to užila v pohádce Princezna se zlatým lukem. Točili jsme v údolí Bílého potoka a dostala jsem koně, který byl opravdu profesor, jezdilo se mi krásně. Bylo to westernové svezení, kůň reagoval jen na přikládání otěží levá, pravá. To jsem mohla frajeřit, neuměla jsme nic, ale kůň uměl všechno (smích).

A teď otázka, která hýbe festivalem Life! - Máte nějaký recept jak dostat děti od mobilů ven?
Mám jediný recept a ten je, že musíte věci dělat s dětmi. Vykládat dětem, že něco dělají špatně a přitom sám se chovat tak, že ten mobil neodkládám, je kámen úrazu. My jsme s tím neměli nikdy problém. Mám sice děti malé, starší dcerka bude mít teprve 5 let, ale nezná držet mobil v ruce nebo tablet. Pouštím jí sice nějaké pohádky, ale jen to, co sami zvolíme. Veškerý volný čas, co s dětmi máme, tak neexistuje, abychom ho trávili doma. Navleču je do gumových oblečků a jdeme ven, jdeme dolů, kde mají ranč s koňmi, takže dcerky vědí, jak vypadá kráva, jak vypadá kůň. Mrzí mně, že nejsem fanda žádného konkrétního sportu a tím pádem k němu tak úplně nepřivedu svoje děti. Ale starší dcerku teď začal bavit tenis, tak třeba kdyby chodila na tanečky a na tenis, mohlo by to stačit.