Life!
24.-26.11. 2023

U příležitosti festivalu Life! Brno, který je převážně o pohybu,  jsme se zeptali sportovců na poměrně žhavé téma současnosti.  Jak by v dnešní době dostali děti a mládež od mobilů, k aktivnímu trávení volného času, potažmo ke sportu. Co bývalo za jejich dob normální, plná hřiště, fotbal mezi bloky, pohyb venku už v předškolním věku, to už dnes moc neplatí. Ruku na srdce, naše střední generace také zlenivěla a místo společné vycházky jdeme dětem sami mnohdy  špatným příkladem.

1. Jak tedy dostat mládež zpátky do ulic a ke sportu?
2. Podporujete sami mládež nějakou aktivitou?
3. Jaké to bylo ve vašem dětství, kdy jste sami začali se sportem?

Antonín Panenka 

bývalý československý fotbalista a reprezentant, mistr Evropy z Bělehradu 1976

1. Myslím si, že se trošku zanedbala osvěta a propagace sportu. Je třeba aby školy, rodiče i kroužky ukázaly dětem, co vlastně sport je a jaká odvětví jim nabízí. Přivést děti a mládež k tomu, aby hřiště nebyla prázdná. Podceňuje se také pohybová činnost, podle mne jedna hodina tělocviku týdně je strašně málo. Děti si zvykly na to, že vše za ně udělá telefon, nemusejí vyvinout žádnou aktivitu, aby něco našly, aby se hýbaly. A to nemluvím o stravě.
2. Aktivit je celá řada. Každý rok jezdím na Lidi dobré vůle na Velehrad, kde je dovednostní fotbalová školička. Děti se celorepublikově (v rámci organizace Orel) účastní různých disciplín a vyvrcholení je poté na Velehradě. Nebo rád chodím v Praze na Dny otevřených dveří sportu, kde na jednom místě mohou děti vidět i vyzkoušet 20 až 30 druhů sportu. To jsou velmi prospěšné akce.
3. Je to jednoduché, jakmile jsem začal chodit do školy, fotbal se hrál všude – na ulicích, v parku, ve vnitroblocích. Takže od šesti let jsem trávil nějakých 5-6 hodin denně hraním a v 9 letech jsem začal s fotbalem už organizovaně za klub.

Tomáš Verner

bývalý český krasobruslař, mistr Evropy 2008

1. Doporučil bych školám, ať zavedou další povinnou hodinu tělesné výchovy, aby si děti musely vyzkoušet různé aktivity, v nichž pak možná najdou zalíbení. Děti se často z tělocviku omlouvají, takže v tomhle bych byl lehce direktivnější. Myslím si totiž, že tělocvik je z hlediska přípravy na aktivní přístup k životu stejně důležitý, jako třeba matematika. Někdo ho použije, někdo třeba ne.
2. Už čtyři roky jsem ambasadorem Českého olympijského výboru, kde se účastním návštěv ve školách. Ty školy, jejichž žáci  se aktivním přístupem zasloužily ve víceboji (8 disciplín), si za odměnu mohou pozvat olympioniky. Tváří v tvář se tak setkáváme s dětmi a ukazujeme jim průpravu na svůj vlastní sport i si společně zasportujeme. Nechci, aby to znělo nadneseně, ale myslím, že tohle působení je důležité a když děti vidí svoji olympijskou „ikonu“, je to pro ně více motivující.
3. Sportoval jsem od malička, náš otec si vždycky našel čas na společný fotbálek. S krasobruslením jsem začal v 5 letech, na základní škole se k tomu přidala lehká atletika, karate a fotbal. Jak se zvyšovala náročnost, musely pak jednotlivé sporty odpadat, protože den má jen 24 hodin a musel zbýt i čas na školu. Takže zvítězilo krasobruslení.