VENIA - MEMENTO
- - -

Za minulého režimu neměli hrobníci valnou pověst. Lidé je považovali za zkrachovalé existence, podivíny a alkoholiky. Přitom v době první republiky patřili hrobníci k váženým obyvatelům obce stejně jako lékaři, učitelé či poštmistři. Říčanský hrobník David Stejskal, který na hřbitově pracuje již sedmnáct let, chce obraz této profese zlepšit. Spoluzaložil Cech hrobnický, podílí se na první učebnici hrobnictví i na vzniku nového učebního oboru.

zdroj: www.e15.cz

* E15: Máte volné hroby?
V Říčanech máme čtyři pohřebiště a místo zatím máme. Ale strategický plán obce předpokládá zvýšení počtu obyvatel o sto procent, takže budeme muset zvýšit počet hrobových míst a rozšířit hřbitov. Ale jsme na to připraveni.

* E15: A na kolik vyjde pronájem hrobu?
Nájemné za hrobové místo se skládá ze dvou položek. Samotný nájem činí v Říčanech devět korun za metr čtvereční a rok. K tomu se připočítává cena za údržbu pohřebiště a další služby, což je kolem 75 korun za metr čtvereční a rok. Standardní urnový hrob zabere právě metr čtvereční. Za deset let tedy zaplatíte kolem 850 korun a vejde se vám tam třeba deset uren.

* E15: A hrob rakvový?
V případě rakvového hrobu je třeba počítat se třemi metry čtverečními, takže zhruba 2500 korun na deset let. Ale má to jeden háček. U nás je tlecí doba dvacet let, máme tu v podloží jíl a posmrtné rozkladné procesy trvají déle než jinde. Proto musí být hrob vyplacen na dvacet let dopředu. Během doby, než se tělo změní na kosterní ostatky, tak není možné s hrobem manipulovat.

* E15: Minimální doba nájmu činí deset let, ale co doba maximální? Mohl bych si místo pronajmout na sto dvě stě let? Když to zaplatím dopředu?
To bohužel nejde. Maximální doba sice není v zákoně stanovená, ale na věčné časy ani na sto let se v praxi nepoužívá. Obce se drží minimální doby, protože netuší, jakým způsobem se budou vyvíjet ceny, jak poroste inflace. Po dvaceti letech si samozřejmě můžete hrobové místo pronajmout na dalších dvacet let. Vždy se s předstihem dotazujeme nájemce, zda chtějí nájem prodloužit. Takže záleží na tom, jak dlouho budou potomci platit.

* E15: To není moc pozitivní zpráva. Vnuci či pravnuci zaplatí jednou dvakrát, ale pak už ne. Co se stane potom?
Potom se může hrob znovu pronajmout. Původní ostatky zůstávají v hrobě, eventuálně jsou na žádost nového nájemce pietně vyjmuty a uloženy do společného hrobu.

* E15: Je možné, abych se nechal pohřbít na vlastním pozemku? Kde mě nikdo po dvaceti či čtyřiceti letech nevykope?
Není to možné. Současný zákon o pohřebnictví něco podobného neumožňuje. Provozovat pohřebiště může jen obec či registrovaná církev, případně řeholní řád. Na vlastním pozemku si tudíž pohřebiště, byť by bylo soukromé, zřídit nemůžete. Existuje však jedna výjimka. Šlechtické rody mívaly na vlastním pozemku pohřebiště či hrobky, které vznikly ještě před přijetím tohoto zákona. Pokud takové neveřejné pohřebiště máte, a dodržíte platné legislativní kroky, můžete na něm pohřbívat i dnes. Je to neveřejné pohřebiště, určené pro uzavřené společenství, tedy příslušníky rodu či nějaké sdružení.

* E15: Vy ovšem soukromý hřbitov máte?
Koupili jsme hrobku po vymřelém šlechtickém rodu. Pokud vím, podobný neveřejný hřbitov má v Česku jen pár lidí. Třeba Šternberkové v Zásmukách či Schwarzenberkové.

* E15: Vždycky jsem doufal, že budu jednou „odpočívat“ na místě, které jsem měl rád?
To můžete, ale pouze v urně. Zpopelněné ostatky je možné uložit kdekoliv. Doma, na zahradě, kdekoliv. Žádná hygienická norma to nezakazuje, protože popel je hygienicky nezávadný. Můžete ho vysypat třeba do řeky. Nedávno jsem prováděl rozptyl na Pražském hradě v zahradě Šternberského paláce. Známá světová galeristka a členka přátel Národní galerie si přála, aby část jejích ostatků skončila v Praze.

* E15: Jak je možné, že právě kremace mají v Česku tak obrovskou popularitu? Před sto lety neměly žádnou tradici, pak přišla Společnost přátel žehu a dnes je to převládající záležitost.
To je velmi zajímavý fenomén. První kremace se přitom uskutečnila až na začátku třicátých let, ale v polovině století začal zájem o kremace prudce stoupat, hlavně v Čechách. Jižní Morava je stále tradiční s poměrem zhruba 90 procent rakvových pohřbů a jen deset procent kremací. Středočeský kraj má naopak 90 procent kremací a Praha nějakých 98 až 99 procent.

* E15: Mění se tento poměr po revoluci? Vrací se do módy rakvový pohřeb?
Do módy se určitě nevrací. Ale existuje určitá vrstva obyvatel, která se vrací k pohřbívání do země. Zatímco před pár lety to vypadalo, že rakvové pohřby téměř vymizí, najednou se objevuje stále více lidí, kteří si začínají budovat velké rodinné hrobky. Takže jistý nárůst jsem určitě zaznamenal.

* E15: Předpokládám, že hrobky si zřizují movitější lidé?
Není to podmínka. Jistě, na začátku je třeba větší investice. Za sto tisíc si necháte zbudovat rodinnou hrobku, ale samotné pohřby jsou zase relativně levnější, protože se platí jen rakev a převoz, stejně jako do krematoria, otevření hrobky a to je vše. A už se neutratí nějakých osm devět tisíc za kremaci.

* E15: Vznikají v Česku nové hřbitovy?
Nevím o tom. Vedlejší obec nemá hřbitov a chtěla by si nějaký zřídit. Ale není to jednoduché, protože kolem hřbitova musí být ochranné pásmo, takže na hektarový hřbitov potřebujete pět hektarů pozemku. Dnes kolem Prahy stojí pole 600 korun za metr, takže by je jenom pozemek vyšel na 30 milionů korun. A na to žádná malá obec nemá.

* E15: Ale obec má povinnost zajistit pro své obyvatele dostupné pohřebiště?
Samozřejmě. Je to služba ve veřejném zájmu, a pokud obec nemá vlastní pohřebiště, pak musí zajistit pohřbívání třeba ve vedlejší obci.zvětšit

* E15: Když se nemohu nechat pohřbít na oblíbeném, čistě libovolném místě, mohu si alespoň vybrat hřbitov? A nechat se pohřbít na druhém konci republiky, třeba jako Pražan v malebné vesničce na Šumavě?
Ano, to je možné, ale konkrétní obec to také může odmítnout, především kvůli nedostatku místa.

* E15: A mohu si to případně domluvit ještě během života?
Jistě. Uzavřete nájemní smlouvu, domluvíte si podmýšlel, mínky a můžete si nechat postavit hrobku. Takové případy máme i u nás. Jeden pán si nechal postavit hrobku a dal na ní vysekat své jméno, místo, odkud pochází a datum narození. Teď má všechno připravené, až umře, přijde kameník a dosekne tam jenom datum.

* E15: Jak je starý?
Je mu šedesát pět let.

* E15: Tak to chápu, že chce být připraven…
To není všechno. Máme tady také rodinu, která má rodinnou hrobku už dlouho, a kdykoliv se v té rodině narodilo dítě, tak jedna z prvních věcí, kterou udělali, bylo to, že jeho jméno a datum narození vysekali na pomník hrobky. Někomu to sice přijde strašně morbidní, ale to, že dotyčný jednou umře, je přece jasné. Je to dané, jen se neví kdy.

* E15: Jak dlouho jste se rozhodoval než jste přijal místo hrobníka?
To byla záležitost dvou měsíců. Já jsem odešel ze Šumavy, kde jsem dělal v lese, hledal jsem práci, a když město vypsalo výběrové řízení, tak jsem se přihlásil a z deseti zájemců jsem byl vybrán. Můj předchůdce se netěšil dobré pověsti, takže jsem měl docela dobrou pozici, protože cokoliv jsem udělal, bylo lepší. Laťka prostě ležela na zemi. Samozřejmě jsem oslovil spoustu starých hrobníků či kameníků, abych se všechno naučil. Teď se situace obrátila. Za sedmnáct let, co to dělám, jsem nasbíral spoustu zkušeností a rád bych je předal dál.

* E15: Proto jste v loňském roce s několika kolegy založil Cech hrobnický?
Ten důvod byl ještě trochu jiný. Asi víte, jak vypadaly hřbitovy v roce 1989. To nebyly zahrady ticha, ale úložiště mrtvých. Hrobníci měli hroznou pověst opilců a zlodějů zlatých zubů, a když se kolega ptal na úřadě kvůli živnostenskému listu, co všechno je k hrobnictví potřeba, tak mu paní odpověděla, že vůbec nic, protože hrobníka může dělat každý blbec. A tak jsme založili občanské sdružení Cech hrobnický s cílem povolání hrobníka pozvednout a vrátit mu dřívější důstojnost.

* E15: Hrobníci byli vážení občané?
Hrobník nebyl snížený stav jako ras či kat. Naopak. Za první republiky měl hrobník definitivu a byl na úrovni pana faráře či pana učitele. A takovou důstojnost mu chceme zase vrátit. Problém je v tom, že jsme se neměli od čeho odpíchnout. Neexistuje žádné hrobnické vzdělání, žádná literatura. A tak jsme s několika kolegy zařídili vznik učebního oboru hrobník či správce pohřebiště, kde se bude učit vše potřebné, od základů historie a religionistiky až po hygienu při manipulaci s ostatky.

* E15: Kde se bude studovat na hrobníka?
Obor by měl vzniknout na střední škole technických služeb na Zeleném pruhu. Jako první začneme s rekvalifikací, o tu je zatím největší zájem. Rekvalifikační kurz na hrobníka bude trvat 60 hodin, na správce pohřebiště 300 hodin.

* E15: A co učebnice hrobnictví? Copak něco takového existuje?
Zatím ne, ale už brzy bude. Oslovili jsme profesory z lékařské či teologické fakulty, a společně s dalšími pracovníky v souvisejících oborech jsme připravili publikaci, která má 670 stran. Nyní už je u nakladatele a brzy půjde do tisku.

* E15: Děláte hrobníka už sedmnáct let. Jak jste se osobně na začátku své kariéry vypořádal s neblahou pověstí, kterou tato práce v té době měla?
Já jsem to pojal velmi netradičně. Krátce po nástupu jsem prohlásil, že jsem stejný městský zaměstnanec, jako je třeba policista, a tudíž bych měl mít i stejný oděv. Tak jsem si nechal udělat černou kombinézu, podobnou té, jakou nosí příslušníci Útvaru rychlého nasazení. Jen na prsou nebylo napsáno policie, ale hrobník. A v tom jsem všude chodil. To byla atrakce. Právě probíhaly komunální volby a tématem dne byla otázka: Už jste viděli hrobníka v jeho kombinéze?

* E15: To musel být v Říčanech poprask?
Oko nezůstalo suchý. Já jsem se nikdy necítil odstrčeně, ani na kraji společnosti. Nebyl k tomu důvod. Vzal jsem své povolání jako výzvu a myslím, že se už ledacos podařilo.

* E15: Většina lidí myšlenky na smrt a smrtelnost člověka v běžném životě potlačuje. Při životě a práci na hřbitově jste však se smrtí konfrontován dnes a denně. Jak to na vás působí?
Ovlivňuje mě to v mnoha směrech. Třeba se často pletu a příbuzným říkám pozůstalí. Všichni jsme ostatně pozůstalí. Ale vážně. Uvědomuji si, daleko více než běžní lidé, křehkost lidského těla a pomíjivost života. Stojíte na jedné straně silnice a než přejdete na druhou, už tady nejste. Občas mám pocit, že kmotřička stojí stále vedle mě.

* E15: Na mnoho věcí si člověk zvykne, na jiné zase ne. Co je pro vás nejhorší?
Nejhorší jsou situace, kdy umírají mladí lidé a děti. Na to si nezvyknete nikdy. Na loňské dušičky jsem pohřbíval v rakvích dvě malé děti, jedno bylo staré den a druhé čtrnáct dní. To plakal i pan farář.

* E15: Co si lidé berou do rakve?
Často se dává památníček, svaté obrázky, květiny. Když zemřel zakladatel českého ponyexpressu Luděk Cowpack Burian, byl pohřben v kožené vestě, špičatých botách a v kapse měl své oblíbené zlaté hodinky. A jeho sedlo místo kytice na rakvi s ním šlo také do hrobu.

* E15: Nebáli se pozůstalí, že hrob někdo vykrade?
Báli, dokonce chtěli, abych ho po čase otevřel, ale to jsem jim rozmluvil. I kdyby byl vykradený, nic už s tím neudělají. Jen budou cítit křivdu a hořkost.

David Stejskal (49 let)
Pracuje 17 let jako hrobník na hřbitově v Říčanech, kde má na starosti čtyři pohřebiště. Podílel se na vzniku učebního oboru pro hrobníky, společně s dalšími odborníky připravil historicky první učebnici hrobnického řemesla. David Stejskal je současně akreditovaným mistrem hrobnického oboru, u kterého zájemci skládají hrobnickou zkoušku. Tu ostatně nedávno složila i jeho dcera.