Renomovaný fotograf Robert Vano má za sebou bohatou pracovní kariéru, ve které nechyběly módní show v Paříži, Miláně či New  Yorku. Brno pro něj bylo srdeční záležitostí a přehlídky na Styl a Kabo měl vždy rád. Tak trochu podle motta, kterým se v životě řídí.

Jak dlouho jste fotil pro Styl&Kabo?

Já nevím, určitě to nebylo několikrát, ale protože je focení má profese, tak si to opravdu nepamatuji. Na veletrhu ale focení nebylo to hlavní. Staral jsem se v zákulisí o modelky, modely, stylisty, kadeřníky… aby každá kolekce, co se předváděla, měla jiný look.

Doporučení na spolupráci bylo od Milady Karasové, v té době jsem pro ni pracoval v pánské divizi.

Jak vzpomínáte na spolupráci s Miladou Karasovou na Styl&Kabo?

Byl jsem u ní 5 let a bylo to perfektní, moc jsme si rozuměli. Ona měla schopnost najít ty správné lidi, kterým věřila.

Co se Vám vybaví, když se řekne veletrh Styl&Kabo, nějaké zajímavé vzpomínky...

Vzpomínky na veletrh jsou skvělé, ale nemám žádnou konkrétní. Fotím 55 let, takže si pamatuji spíš to, co se nepovedlo, když mě poslali domů. A to se v Brně nikdy nestalo. Prožil jsem hodně let v emigraci a dělal jsem fashion víkendy v New Yorku, Paříži, v Miláně a Brno pro mě bylo „to český“.  Na Styl&Kabo jsem se vždycky těšili, že se společně potkáme. Byli tam návrháři z celé naší republiky i ze Slovenska, a často jsme se viděli právě jen na této akci, tak to byla taková velká párty. Od pátku do neděle byly od rána do večera módní přehlídky. Vždy se to povedlo a moc rád na to vzpomínám.

Jak se mění modelky a modelové v průběhu let?

Mění se pořád, ale jde to ve spirále. Když jsem byl mladý, v šedesátých letech, tak byli lidé hubení jak Twiggy. V 70 a 80 letech vypadaly modelky jako ženy, měly prsa a boky a pak zase hubené. Modelové se přizpůsobují modelkám. Když je modelka 14letá a hubená, tak k ní nemůže být muž, který má 30 a je namakaný, vypadalo by to hrozně. Tak jde na molo hubený, mladý kluk. Ženy totiž prodávají 3x více módy než muži, když jsem pátral potom proč, tak jsem došel až k Adamovi a Evě, na malbách vidíte, že Adam měl jen jeden list a Eva tři a od té doby se nic nezměnilo ???? Ženy kupují oblečení nejen pro sebe, ale i pro děti i manžely, mají mnohem těžší úděl, musejí být milenky i maminky, vodí děti do školy, vaří, perou, žehlí, a ještě jsou šéfové ve firmách. To já bych nezvládl, mám dvě věci na den a už to skoro neumím udělat, musím dělat jenom jednu. Kupuji si 20 let stejné boty, abych nemusel zkoušet nové. Mám všechno černé a trička mám bílé.

Jak vnímáte proměnu módy?

Mění se látky, ze kterých se šije. Styl módy je pořád retro, nikdo neví, co se bude nosit v roce 2500. Jednou se podařilo, že Pierre Cardin udělal kolekci, co se bude nosit v roce 2050, všechno bylo stříbrné, holky byly ve skafandrech, ale nikdo nic nekoupil ani neprodal. Ale byla to velká show. Takže se vše opakuje, teď je maxi, pak bude mini, vrátí se zvony určitě, aby to bylo jen jiné. Když jsem byl mladý, tak přišla jedna návrhářka s tak velkým mini, že si holky nemohly ani sednout a pro mě to bylo takové to „wau“, protože v tu dobu se nosily dlouhé sukně a tehdy nám asi 80letý fotograf řekl „děti, děti, to nic není, to je jen retro z 20. let, nové to bylo, když já byl mladý, Coco Chanel byla stylistka a Hemingway o tom napsal článek“.

Je pro Vás limitující věk modelky nebo modela, kterého fotíte? Myslím tím, jestli třeba nad určitou věkovou kategorii už nechcete jít.

Pro sebe fotím jen mladé lidi, ti nepotřebují retuše. Když mám nápad a představu, tak jdu do agentury a řeknu si, jaký typ modela nebo modelky chci. Jsem totiž netrpělivý a chci to hned, stejně jako Bernard Shaw, který se každý den modlil k bohu a říkal: „Pane Bože, dej mi trpělivost, ale chci to hned“.

Klienty ale fotím různé… mladé, staré, rodiny, s pejsky… fotím moc rád, je to moje práce i vášeň. 

Máte primárně černobílé fotografie, fotíte i barevně?

Barevně fotím pro klienta, ale pro sebe fotím jen černobíle. Fotky dělám ručně, protože pořád fotím na film, to teď před smrtí přece nemůžu změnit, to by si lidi mysleli, že jsem se zbláznil na stará kolena. A tam mám rád ten kontrast, bílá – černá.

Fotíte na přání klienta vše nebo si vybíráte?

Neumím fotit něco, k čemu nemám vztah nebo nemám rád. V létě po mně chtěli fotit kombajny, ale ty já viděl jen na fotkách, ani jsem nevěděl, jak bych to vyfotil. Nebo jsem měl fotit vojenskou výstavu, to nemůžu, protože nemám rád válku, mám v hlavě to, kolik tam zemřelo lidí, jak doma zůstaly děti… Toto mi opravdu nedělá dobře. Pak se hodně trápím.

Co říkáte na trend focení mobilem?

Focení mobilem je super, před nějakou dobu vyrobili mobil, na kterém jste si mohli nastavit vše jak na foťáku, čas, clonu, ISO. Nevěřil jsem, že to může fungovat, ale opravdu to funguje.

Není důležitá „ta krabice“, ale ten výsledek. Když děláme workshopy, tak jim ukazuji i fotky z mobilu a mladí lidé jsou nadšení, pro ně je fotoaparát zastaralý. A proto také chodím rád mezi mladé lidi, oni mi říkají, co se děje teď, a já jim říkám, co řekl Leonardo Da Vinci.

Máte nějaké životní motto?

Mám jich více, jedno z nich je „Nikoho neposlouchat a jít za svým srdcem.“ Ale není to snadné.