Kožené rukavice zkombinované z několika barev, zdobené kožešinou i bižuterií, s pestrým potiskem. Veletržní stánek tradičního dobříšského výrobce Stanislava Váchy dokazuje, že časy, kdy decentní rukavice pouze nenápadně hřály a chránily ruce, jsou dávno pryč.

Expozice v pavilonu P hýří barvami a zajímavými nápady. Klasickou jednobarevnou nabídku oživují kožené rukavice v džínovém vzhledu modré či hnědé barvy, s květovaným potiskem či se vzorem jakoby postříkaným barvou. Zajímavé jsou rukavice kombinované tón v tónu a mnohobarevné vzory složené až ze sedmi různých barev. Pro delší živostnost se zpravidla vyrábějí půlené rukavice, kdy vzor je pouze na hřbetní části. Zdobí se prošitím v jiné barvě, našívanými klínky, kytičkami, páskem s přezkou i knoflíčky. Velmi efektní je zdobení kamínky Swarovski, ale ne lepenými. Jsou přichycené háčkem a zespodu podlepené, takže kamínek neodpadne ani neodře ruku. Klasikou je děrování, proplétání nebo řecký steh, který vzniká prosekáním a stažením kůže do vzoru. Novinkou jsou rukavice pro motorkáře s vyztužením jak dlaní, tak hřbetů prstů a velurovou částí pro stírání potu zpod helmy. A návštěvníky okamžitě upoutají rukavice s barvenou králičí kožešinou na hřbetu. Posun k originalitě je v expozici firmy Stanislav Vácha, výroba kožených a vycházkových rukavic, patrný na první pohled.

„Na veletrhu STYL vystavujeme dvakrát ročně a potkáváme tady odběratele pro naši malosériovou výrobu. Často se k nám vracejí zákazníci, kteří chtějí svůj oblíbený model třeba v jiné barevné kombinaci. Snažíme se být konkurenceschopní a děláme i kusové zakázky třeba pro Českou televizi,“ popisuje Stanislav Vácha, jak se snaží udržet tradici rukavičkářského řemesla na současném náročném trhu. Právě originalita je cestou, jak se malosériová a kusová výroba může prosadit vůči asijské konkurenci.

Tradice výroby kožených rukavic v Čechách je více než dvousetletá a jejím centrem vždy bývalo právě okolí Dobříše. Také počátky firmy Stanislava Váchy se datují do 19. století a soukromá dílna obnovila výrobu po roce 1990. „Máme vybavení z dvacátých a třicátých let, které stále funguje. Ale naše řemeslo dělají už jen důchodci a po nás není nikdo. Lidí, kteří na rukavicích umí udělat všechno, je naprosté minimum,“ nastiňuje Stanislav Vácha smutné vyhlídky oboru. Zatímco jeho dílna zůstává stejná jako před desetiletími a základem je náročná ruční práce, mění se vzory a také střihy. „Prsty se stále prodlužují a muži dnes mají drobnější ruce než v minulosti, protože už nedělají tolik těžké práce,“ vysvětlil rukavičkář.