Už jako malou holčičku ji bavilo strojit se před zrcadlem, a kromě punčocháčů na sebe oblékla doslova cokoliv. V patnácti poprvé okusila, jaké to je projít se po přehlídkovém mole a za pár let na to se stala známou tváří televizní obrazovky. Vždy upravená, učesaná a usměvavá blondýnka zůstala věrná nejen televizním divákům, ale také svým oblíbeným džínům, které v civilu nosí nejraději. Kdyby se však mohla přenést do jiné doby a obléci se do tehdejší módy, jednoznačně by zvolila první republiku. „Dámy o sebe trošku více dbaly, musely se hodně česat, dělat si lokny, byly tam různé druhy účesů, šaty, korzety, šperky, rukavičky, kloboučky, prostě hodně ženské věci. A tehdejší móda byla nádherná,“ říká moderátorka Lucie Borhyová. 

Módě se věnuje i veletrh Styl Kabo. Byla jste na něm někdy jako návštěvník? 

Myslím, že jsem tam kdysi byla, ale už je to dávno.

Ano, módní veletrh je tu už dlouhých třicet let. Když jsme u minulosti, pamatujete si, co jste ráda nosila jako holčička? 

Jako malá jsem na chalupě neustále běhala do skříně a převlékala jsem se před zrcadlem, i několikrát za den a babička se na mě za to zlobila. Takže mě móda zajímala vlastně už od útlého dětství. Ale neměla jsem svoji oblíbenou věc, nosila jsem šatičky, sukně, tepláky, kalhoty, nic mi nevadilo. Jedinou věc, co jsem vyloženě nesnášela, byly punčocháče. Vadily mi už od školky a když mi je maminka dávala, tak jsem se prý vztekala a dělala hrozné scény. Upřímně řečeno, to mi vydrželo do dneška, punčocháče jsou mi nepříjemné. Ale samozřejmě už je nosím.

Co tedy ráda nosíte dnes? 

No, já jsem vyloženě džínový typ, miluji džíny, to je asi moje nejoblíbenější věc v šatníku. Nikdo by mi nevěřil, kolik jich mám a děti i partner se mi smějí, protože vždycky jdu a koupím si další. Mám různé - světle modré, tmavě modré, šedé, další různé barvy a střihy. A to prostě miluji nejvíc, džíny jsou věčná móda.

Když byste si teď měla vybrat z hlediska módy období, ve kterém byste se cítila dobře, které by to bylo z naší historie? 

Mně by se třeba líbilo období první republiky, kdy byla podle mě móda daleko ženštější než je dnes. Dámy byly opravdu dámy. Nosily se zajímavé účesy, lokny, šaty, korzety, šperky, rukavičky, kloboučky, prostě velmi ženské věci. Dnešní doba je proti tomu rychlá a uspěchaná. Já si taky ve spěchu vezmu džíny a něco k tomu, a i když člověk o sebe dbá a snaží se dobře vypadat, dnešní móda je jiná. Holky nosí vytahané mikiny, sportovní věci, široké kalhoty a často se vytrácí taková ta něžná a smyslná ženskost. Což si myslím zrovna u první republiky bylo opravdu krásné a ženy měly všechno tak nějak dotažené úplně do konce. A tehdejší móda byla nádherná.

A když jsme u té ženskosti, věříte na přirozenou krásu? 

Každá žena by měla chodit upravená, to k nám podle mě patří. Jsem zvyklá ze své rodiny, maminka, babička, prababička a vlastně všechny ženy u nás v rodině o sebe pečovaly a pečují a byly a jsou krásně upravené. Babička ještě i v 93 letech nosila rtěnku, dbala na to, aby měla hezký účes, nosila šperky na krku, a i ve vysokém věku se strojila jako dáma. Když myslím, že by měla být žena upravená, tak to neznamená, že by měla mít velkou vrstvu makeupu a červené nehty. Dnešní doba to už také přehání s různými plastickými zákroky, až tak, že si některé ženy nejsou už ani podobné, to se mi úplně nelíbí. Nemám nic proti zákrokům, ale myslím si, že by se měly dělat s mírou a nic by se nemělo přehánět. Pak se vytrácí ta přirozená krása, a to je škoda. Ženy by ale měly o sebe dbát, mít umyté a hezky upravené vlasy, upravené nehty a být hezky, ale třeba jen i jemně nalíčené.

Vy sama jste krásná žena, atraktivní. Jak se vám daří reagovat na lichotky mužů? 

Dnes už se s nimi setkávám nejen osobně, v obchodě, ve výtahu, někde na ulici, v práci, ale také na sociálních sítích, kam už samozřejmě chodí spousta reakcí od mužů i od žen. A to je milé, myslím, že každá lichotka každou ženu potěší. Když vám někdo pochválí oblečení, nebo že vám to ten den sluší, tak je to určitě něco, co člověka pohladí na duši.

Jste skvělá moderátorka a prý jste se věnovala i modelingu, je to tak? 

Ano, já jsem vlastně dřív ještě za studií chodila jako vlasová modelka. Než jsem pracovala v televizi, tak jsem chodila různé vlasové přehlídky, a i přehlídky pro spoustu návrhářů, kteří mě oslovili, abych jim vynesla jejich modely. A také jsem příležitostně dělala fotomodelku. Pamatuji si, jak mně agent modelingové agentury oslovil v metru, jestli bych nepřišla na castingy. Fotila jsem a chodila po mole, ale úplně profesionálně jsem se tím neživila, měla jsem to jako brigádu. Navíc jsem relativně brzy začala moderovat Televizní noviny.

Kolik vám tehdy bylo, když jste přehlídky chodila? 

Bylo mi asi 16, 17, řekněme, že jsem chodila od nějakých 15 let až do 20, než jsem začala pracovat v televizi. Pak už jsem přehlídky moderovala a byla jsem tam v jiné roli než modelka. Samozřejmě občas jsem jeden dva modely vynesla návrhářům, když chtěli, aby v nich byla nějaká známější tvář.

V televizi jste od mládí, je pravda, že už to bude bezmála pětadvacet let? Jak to slavíte? 

Svoje úplně první vysílání jsem měla 5. srpna 1999, což bude letos čtyřiadvacet let. V televizi opravdu pracuji nějakých pětadvacet let. Vždycky si to nějak s kolegy připomeneme, ale žádné velké oslavy k tomu nekonáme. Ale měli jsme velké výročí dvacetileté. To se slavilo v práci a tam jsme s Reyem dostali dort a šampaňské, tak uvidíme, jak třeba oslavíme tu pětadvacítku.

Máte nějakou vtipnou historku ze svého pracovního života? 

Není to z poslední doby, ale jednu opravdu pěknou historku mám. To jsme s Reyem moderovali ples slavíků na Žofíně a bylo tam asi 1000 lidí, prostě velká akce v sále i přenos do televize.  Já jsem měla takové dlouhé, úzké, kožené šaty a měli jsme před sebou poslední vstup. Už jsem byla celá nadšená, že všechno dobře dopadlo a celá akce se vydařila. Vešla jsem na pódium a pak jsme scházeli po schodech dolů. Jak jsem měla ty úzké kožené šaty, tak jsem zakopla a letěla jsem z těch schodů. Spadla jsem přímo na kolena, a ještě jsem praštila tím mikrofonem o pultík, takže se sálem rozezněla hrozná rána. Zleva na pódium vcházel pan Karel Gott a krásně tu situaci zachránil svou noblesou. Řekl: „Lucie, kvůli mně nemusíte padat na kolena.“ Tím celý můj trapas zachránil a celý sál se začal samozřejmě smát. Já jsem tehdy měla sedřená celá kolena do krve, tak jsme to tam dávali do kupy, ale dopadlo to dobře, že se mi nestalo nic vážnějšího. A ještě to mistr takhle krásně zachránil, takže to bylo od něj moc hezké.

Tím jste se k mistrovi přiblížila úplně jinou formou než ostatní fanoušci. Kromě toho, že moderujete a umíte být i modelka, jste prý nazpívala i krásnou vánoční písničku. Chystáte něco podobného i dál? 

Vánoční píseň vznikla tak, že jsem byla oslovená, jestli bych nazpívala písničku. Kolem mě se to zpívání motá už docela dlouhou dobu, jelikož jsem dostala nabídku i účinkovat v pořadu Tvoje tvář má známý hlas a vystupovala jsem v různých silvestrovských pořadech na Nově, kde jsem také zpívala. Docela jsem se tomu zpěvu bránila, protože mám dráhu moderátorskou, ale zase jsem si splnila jiný sen. Já jsem totiž vždycky chtěla být tanečnice, hlásila jsem se na taneční konzervatoř a pak jsem se stala tanečnicí prostřednictvím taneční soutěže Bailando. Ale zpátky k vánoční písničce, na které se se mnou podílely i moje děti. Myslím si, že to mělo hezké ohlasy, že to bylo fajn, ale sama od sebe se zatím do ničeho takového nechystám. I když už jsem dostala spoustu dalších nabídek a přišly mi dokonce i texty i muzika, tak do budoucna uvidíme. Mám teď před sebou takovou jednu písničku, do ní možná půjdu, ale ještě nejsem stoprocentně rozhodnutá. S tou vánoční na plesech teď už vystupovat nemůžu, tak si možná udělám ještě jednu pro radost, abych mohla oživit svoje moderování. 

Zmínila jste svoje děti, máte osmiletou Lindu a čtrnáctiletého Lukyho, jak spolu vycházíte a jaký máte vztah? 

Snažím se, abychom měli spolu opravdu hezký kamarádský vztah, ale zároveň, aby tam samozřejmě byla rodičovská autorita. A kolikrát je to těžké pro nás úplně skloubit, ale myslím, že se mi to daří. Mám z nich radost, jsou oba moc šikovní. Když jsme byli na horách a měli lyžařské instruktory, tak je chválili, že jsou hezky vychovaní. Takže jsem měla radost. Myslím, že v dnešní době se trochu vytrácí slušnost, co nás učily babičky, že člověk musí poděkovat, pozdravit nahlas a tak dále. Taková ta výchova slušného chování, co jsme měli my a občas se u lidí mladší generace vytrácí, což mi přijde škoda. Takže se snažím děti vychovávat slušně a vedu je k respektu a pokoře. Doufám, že se mi to podaří, protože samozřejmě člověk nikdy neví, co bude, až se dostanou do jiných kolektivů a ty na ně budou mít vliv. Mám z nich radost, daří se jim ve škole, mají svoje kroužky, svoje zájmy a mají spolu moc hezký vztah, tak doufejme, že to takhle vydrží celoživotně.

Otec Lukyho je Řek, projevuje se tam temperament? 

Trošku ano, má řecké geny, a to se temperament samozřejmě projeví, když se právě rozčiluje, nebo když se mu něco nelíbí. Naštěstí tam ale převládají české geny, takže se to vždycky nějak utlumí.

Pomáhají vám s výchovou tátové dětí? 

Ano, obě děti mají své tatínky, takže určitě tam jejich vliv také je. A myslím si, že jako rodiče fungujeme perfektně. 

Preferujete klasické normální školy, nebo chodí do nějakých alternativních? 

Chodí do moderní základní školy, která umožňuje každému dítěti rozvíjet se svým vlastním tempem a vlastní cestou. A jsme moc spokojeni. Ve škole například děti nemají známkování, ale jsou hodnoceny slovně.

Jaký koníček vás spojuje s dětmi, jak trávíte společný čas? 

Máme například rádi pěší turistiku a společně rádi lyžujeme. Chodíme do přírody, jezdíme na koloběžkách, na kole. Také ale třeba malujeme, máme rádi muziku, takže doma společně zpíváme nebo děláme různé další společné aktivity. Chodíme za kulturou a jezdíme na hrady, zámky, máme toho opravdu hodně. Snažíme se mít aktivní životní styl se vším, co k tomu patří. To znamená i kultura, divadla, sport, ale i takové to lenošení doma u televize nebo chození s naším pejskem na procházky. Máme to pestré.

Jakého pejska máte? Co to je za plemeno? 

Máme takové malé plemeno - biewer teriér. Je to roztomilý pejsek, vypadá jako živý plyšáček a je to super pes, tedy přesněji fenka. Je na mazlení a zároveň má ráda pohyb, takže s námi absolvuje různé výlety do lesa a do přírody. Výhoda je, že je malá, a tak ji můžeme dát třeba do baťůžku, když pak jdeme delší trasu. Taky s námi cestuje letadlem, bereme ji s sebou na dovolenou a vybíráme destinace, kam pejsci můžou. Je to opravdu plnohodnotný člen rodiny, je stále s námi a bereme ji i na hory.

Zanedlouho vás uvidíme na veletrhu Styl Kabo, kde budete moderovat jubilejní galavečer k 60. vydání a 30. výročí, chtěla byste něco hostům vzkázat už nyní? 

Samozřejmě, že mě moc těší, že můžu být u tak významné příležitosti, jakou je výročí 30 let. Těším se do Brna na to, že společně tyto krásné dlouhé roky oslavíme, zavzpomínáme a popřejeme mnoho dalších let do budoucna. Jsem opravdu ráda, že u toho budu.