S šéfredaktorem časopisu Svět textilu a obuvi Michalem Korolem a tajemnicí České obuvnické a kožedělné asociace Vlastou Mayerovou jsme se sešli na stánku ČOKA v období, kdy si nejen český, ale především evropský módní průmysl klade řadu otázek ohledně dopadů globalizace na daný segment, přesunu výrobních kapacit do Asie a hlavně do Číny, nedostatku zaměstnanců na trhu práce, efektivní náhrady lidské práce roboty a automaty či uchování know-how, kvalitní řemeslné práce a regionálních tradic.

Píše se únor 2020. Dá se stručně říct, v jaké situaci a kondici se nachází vaše branže?

Korol: Podle mne stojíme na křižovatce, kdy se evropské firmy rozhodují, kudy dál. Oděvní, textilní ani obuvnický průmysl nemůže zcela spoléhat jen na Asii a její výrobu.  Otázkou je, jestli je Evropa ochotna vrátit se k ševcovině nebo textilní výrobě a zda na to máme nebo nemáme kapacity. Osobně si myslím, že máme, i když řada výrobců tvrdí opak. Ale například boom automobilového průmyslu jednou skončí, nebudeme montovat tolik aut nebo vyrábět tolik pneumatik, a lidé budou hledat práci i v jiných odvětvích.

Mayerová: Myslím si, že teď zažíváme zlomové období hlavně díky tomu, že nejsou lidi, kteří chtějí a umějí pracovat rukama, takže se opravdu stále více uvažuje o tom, jak lze i v naší branži automatizovat výrobu nebo co všechno je možné dělat za pomoci robotů a dalších inteligentních strojů. Přesto si nedovedu dost dobře představit, že by se významně snížil podíl lidské práce u výroby klasické obuvi, i když ta práce bude mít jiný charakter.

Můžete mi dát nějaký konkrétní příklad?

Mayerová: Vezměte si třeba zhotovení dílců, což je základní operace při výrobě obuvi. Už nyní jsme ve firmách svědky toho, že místo ručního vysekávání na klasickém stroji pomocí sekacích nožů se používají různé plotry řízené počítačem. Ale i tak musí vzít člověk do ruky useň, musí o ní něco vědět, prohlédnout si ji, případně označit její vady speciální tužkou, kterou pak snímač rozezná a podle toho dílce automaticky umístí či neumístí. Ve výsledku to trvá podstatně déle než klasické ruční vysekávání. Dalším podstatným faktorem je, že investice do inteligentních zařízení jsou poměrně vysoké a firmy si je mnohdy nemohou dovolit, zvlášť pokud nedělají statisíce párů od vzoru, ale zabývají se malosériovou výrobou.   

Kolik textilních, oděvních a obuvnických výrobků se dnes vyrábí v Číně?

Korol: V případě obuvi se v Číně vyrábí 75 % světové produkce, u textilu je to dokonce 90 %. To je neskutečné množství a myslím si, že z evropského hlediska je to z více důvodů dlouhodobě neudržitelný stav. V těchto dnech si to uvědomujeme o to intenzivněji v souvislosti s tím, jak se z Číny šíří koronavirus a jaký dopad má rozšíření této nemoci na provoz výrobních podniků a nejen čínské, ale i evropské trhy.

Mimochodem, Mezinárodní měnový fond snížil odhad letošního růstu čínské ekonomiky na 5,6 procenta z dosavadních šesti procent, s nimiž počítal ještě v lednu. Bez ohledu na epidemii, dá se očekávat, že Čína bude v blízké budoucnosti spíše snižovat nebo zvyšovat dodávky do zbytku světa, do Ameriky nebo do Evropy?

Mayerová: V Číně je obecně vidět velký technologický pokrok v různých průmyslových odvětvích, začala se více orientovat na domácí trh a zdaleka se tu nevyrábí jen levné věci. Co se týče obuvi, když se tam zvedne spotřeba například o jeden pár ročně, jde celkově o obrovské číslo. To je jeden z důvodů, proč si myslím, že se výroba začne vracet do Evropy. Navíc v Číně není možné realizovat menší série nebo speciální luxusní nebo designovou obuv, která se vyrábí jen v desítkách párů. To je parketa pro evropské výrobce a designéry včetně těch českých. Podle mne právě mladí návrháři půjdou cestou originálních, malých sérií, možná i z bio nebo recyklovaných materiálů.

Myslíte si, že právě na to lidé v dnešní době více slyší? Přece jen jsme dost pohodlní a koukáme dost na cenu…

Mayerová: Mladí lidé se chtějí odlišit, a také se čím dál více zajímají o to, za jakých podmínek jsou oděvy a obuv vyrobeny, zdali jsou dodržovány určité zásady, hygienické podmínky, lidská práva a podobně. Také vždycky v minulosti bylo přirozené, že se spotřebovávalo tam, kde se vyrábělo. Globalizace to úplně změnila, protože na jednom konci světa zboží vyrobíme a pak ho na druhý konec světa složitě převážíme. Mění se i naše nákupní chování doma, kdy čím dál víc objednáváme na internetu. Místo abychom dojeli nebo došli do specializovaného obchodu a tam si boty koupili, rozváží je firmy k zákazníkům, kteří si je vyzkouší a zase vrací. Služby jezdí pořád tam a zpátky, protože spotřebitel zpohodlněl.

Korol: Na druhou stranu v západních zemích zákazníci čím dál víc sledují uhlíkovou stopu a vyloženě volají po certifikátech, odkud je zboží dovezeno, protože si jsou vědomi toho, že dovoz z Číny strašně zatěžuje životní prostředí. Díky mladým aktivistům, ekologům a lidem, kteří se touto problematikou zajímají, je velký tlak na rozumnější spotřebitelské chování. Náš současný systém nebude fungovat věčně a již zmíněná epidemie jen urychlila změny, které by dříve či později stejně přišly.

Jak se tato situace dotýká veletrhů?

Korol: Citelně, v Číně se buď ruší nebo se posunují na neurčito. A to si vezměte, že v Číně jsou dnes největší světové veletrhy textilu a oděvů, například v Šanghaji, a podobné to je i v segmentu obuvi.

Mayerová: Ano, zde patří k největším například veletrhy v Pekingu nebo v Hongkongu… Ale asijské firmy chyběly už i na nedávných evropských veletrzích.

Jak se díváte na letošní veletrhy STYL a KABO v Brně, které jsou poprvé po letech pod jednou střechou?

Korol: Myslím, že veletrh vypadá pěkně, je dobře uspořádán a jeho podoba je logickým vyústěním minulých ročníků.

Mayerová: Pavilon je zaplněný a z pohledu vystavovatelů vypadá dobře. Z hlediska budoucnosti je důležité, aby sem přišli odborní návštěvníci a veletrh byl pro všechny přínosem. Přiznám se, že některé odmítavé názory obchodníků nechápu – máme tu spíše klasickou, ale skvělou nabídku, firmy včetně těch, které zastupují  renomované zahraniční značky, tu vždycky nabízejí aktuální kolekce a novinky, takže návštěvníci si je mohou porovnat, podívat se, jaké budou trendy, je tu řada zajímavých přednášek, módní přehlídky, doprovodný program… nemyslím si, že by všichni jezdili pro tyto informace na veletrhy do Itálie nebo do Německa. Spíše si myslím, že firmy prodejce zmlsaly tím, že jejich dealeři je navštěvují přímo v místech prodeje anebo se jim individuálně věnují ve vzorkových prodejnách.

Přímo naproti stánku ČOKA jsou k vidění ukázky studentských prací ze SUPŠ Uherské Hradiště a Ateliéru designu a obuvi FMK UTB Zlín. Co musí podle vás začínající tvůrci udělat proto, aby se dokázali prosadit v současném módním světě? A kde vidíte bariéry pro uplatnění jejich svěžích nápadů?

Korol: V každém vydání našeho časopisu máme rozhovor s mladým módním návrhářem. Nejsou to obuvníci, ale návrháři oděvů. Jsou úžasní, mají skvělé nápady, jsou nadšení a mají chuť do práce. Ale málo se jich opravdu prosadí, protože když si jejich originální módu objedná deset nebo patnáct lidí, tak je to neuživí. A konfekční firmy je málokdy osloví a přizvou do týmu. Vidíme, že velké, ale i střední firmy, se spolupráce s extravagantními mladými tvůrci spíše vyhýbají.

Mayerová: Další věc je, že firmy většinou musí vycházet z toho, aby návrhy byly v sériové výrobě vyrobitelné. U oděvu je to asi jednodušší než u obuvi.

Ale jde to. Vzpomínám si, že jsem na konferenci na univerzitě ve Zlíně slyšela vyprávět Václava Staňka, mladíka, který založil značku VASKY a pustil se do podnikání v botařině, a to velmi úspěšně…

Mayerová: To je už náš člen. Vyhrál soutěž pro začínající podnikatele ve Zlínském kraji a FAME mu pomohlo udělat super marketing. Ale on se stal úspěšným i díky tomu, že měl zázemí rodinné firmy, protože jeho rodiče převzali výrobu vycházkové i pracovní obuvi a vyrábí velice kvalitní boty. Takže on je inovoval, přišel s módním designem a více zapojil do hry zákazníka, který si v podstatě může nechat udělat na zakázku botu podle svých představ. Ale bez původního know-how, ze kterého vycházel, by to všechno bylo mnohem těžší. Podle mne je přesně toto cesta, pokud mladí lidé chtějí pokračovat v rodinné tradici: nevyrábět neustále totéž, nabídnout zajímavý produkt, najít nové způsoby marketingu a přizpůsobit se potřebám mladé generace.