Pojem drahý kámen

Pátrání po prvním použití drahých kamenů k ozdobným účelům vede daleko do předhistorických dob  a z velmi dávných dob jsou i mnohá díla o drahých kamenech. Uveďme např. dílo Theofrastovo (372 – 287 přl n. l.), Naturalis Historia Gaia Plinia, paměti italského umělce Benvenuta Celliniho (1500 – 1570) nebo knihu Gemmarum et lapidum historia Holanďana A. Boëtia de Boota, vydanou na dvoře císaře Rudolfa II. v Praze. Nauka o drahých kamenech (gemologie) se však jako vědní obor začala vytvářet poměrně pozdě, až v 2. pol. 19. století a začátkem 20. století. Jako nový vědní obor  se zprvu snažila podat definice pojmu drahý kámen a předložit jejich systematiku nezávisle na vlastním mineralogickém systému.

Všechny definice drahých kamenů předpokládaly jejich krásu, odolnost vůči vnějším činitelům, vzácnost v přírodě a oblibu v určité době. Je samozřejmé, že relativnost těchto pojmů vylučuje skutečnou exaktnost definice.

Drahé kameny působí především na oko pozorovatele. Jsou to proto v prvé řadě vlastnosti optické, barva, lesk a průhlednost, které podmiňují jeho krásu. Všechny tyto vlastnosti v nejdokonalejší míře má však jen velmi vzácně jediný drahý kámen – barevný diamant, který může mít při dokonalé průhlednosti charakteristický diamantový lesk i vynikající hru barev. Ani vzácné přírodní rubíny, safíry a smaragdy nesplňují většinou již všechny tyto podmínky. Někdy vynikají průhledností a leskem, jindy sytostí barvy. Oblibu získal drahý opál i řada dalších vzácných drahých kamenů, např. český granát – pyrop nebo neprůhledný tyrkys.

Svůj krásný vzhled, zejména lesk a průhlednost, si musí vybroušený drahý kámen zachovat, i když je součástí nošeného šperku, kde je vystaven různým rušivým vlivům. Hrozí mu především mechanické poškození, někdy také působení různých chemických činitelů. Proto musí být drahý kámen co nejméně porušitelný. Proto byl vždy kladen tak velký důraz na jeho tvrdost. Měkčí kameny, např. olivín – chryzolit nebo opál, se proto do některých šperků nehodí. Po krátkém nošení ztrácejí ostrost hran jednotlivých faset a tím i lesk a krásnou barvu. Přesto je mezi drahé kameny počítáme. Chemická odolnost je ve srovnání s tvrdostí méně důležitá, protože broušený kámen většinou nepřichází do bezprostředního styku s chemickými činiteli. Ty se však v malém množství soustřeďují do ovzduší. Proto dochází k větrání ozdobných předmětů s pyritem, který se snadno rozkládá, ztrácí svůj zlatě kovový lesk a mnohdy se rozsype na prášek. Také vzácnost výskytu v přírodě je pro hodnocení drahých kamenů důležitá. Jako příklady lze uvést diamanty, rubíny, safíry nebo drahé opály, které v dosti velkých ukázkách jsou v přírodě poměrně vzácné. Objevy nových nalezišť nebo vyčerpání starých ložisek mohou však vést ke změnám názorů na vzácnost určitých kamenů. Ceny některých kamenů bývají proto udržovány uměle tím, že jejich zásoby nejsou mnohdy uvolňovány v plném rozsahu pro trh.

Důležitým činitelem určujícím oblibu drahých kamenů je i móda, která se zcela vymyká jakýmkoli definicím. Bývá ovlivňována např. stálým střídáním obliby určitých barev, ale i dočasnou vzácností některých kamenů. Jako příklad uveďme tygří oko (krykydolit), dovážené z Jižní Afriky. Koncem 19. století se vážilo na karáty a zejména v Anglii a Francii se vsazovalo do zlatých šperků, mnohdy vroubených diamanty. Avšak již začátkem 20. století se z tohoto kamene začaly vyrábět velké kusy jako těžítka, knoflíky a jiné ozdobné předměty a brusičům se prodával již na dekagramy. Jistě zde spolu s módou působilo i jeho stoupající množství na trhu, i když byl známý pouze z jediného naleziště na světě. Podobný osud stihl i náš český granát zasazovaný původně do zlatých šperků, později pak ve velkém množství i do obecných kovů.

V některých zemích je obliba určitých kamenů. Ve Francii to byly např. růžové kameny, zejména rubelit  nebo morganit, jejichž velká ložiska byla objevena v dobách koloniální éry na Madagaskaru. V Rusku to byl alexandrit, malachit nebo rodonit. Oblíbenými kameny v Americe byly tamní růžový kunzit a zelený hiddenit. U nás se stále těší zvýšenému zájmu český granát, svého času i dubnický opál a podkrkonošský olivín či jihočeský vltavín. Drahé kameny jsou však hodnoceny různě i v různých oblastech světa.

Sortiment drahých kamenů ve světovém měřítku se stále  rozšiřuje. Ještě na počátku 19. století měli klenotníci na skladě vedle diamantů hlavně rubíny, safíry, smaragdy, opály a některé drahokamové odrůdy křemenů a jen poměrně málo topazů a akvamarínů. Jiných drahých kamenů se prakticky nepoužívalo. Dnes se brousí všechny nerosty i horniny, které mají pěkný vzhled a svými vlastnostmi se k těmto účelům hodí.

Gemologie jako věda nemohla vyřešit ani svůj další úkol, vytvořit systematiku drahých kamenů. V této snaze, která se projevila prakticky po celém světě, vznikly rozdíly mezi  jednotlivými národními školami. Německá škola vycházela především z jedné definice drahého kamene, a to z tvrdosti. Systém začínal diamantem, následoval  korund, chryzoberyl, spinel atd. a závěrem byly uváděny kameny nejměkčí, jantar a ozdobné horniny. Tento systém se vžil i u nás především díky zakladateli sbírky drahých kamenů Národního muzea v Praze prof. K. Vrbovi, který tak upravil i muzejní expozici broušených kamenů. Při tehdy běžném dělení na drahokamy a polodrahokamy byl touto školou uznáván za hranici 7 Mohsův stupeň tvrdosti. Za drahokamy byly pokládány všechny kameny tvrdší než 7, z měkčích pak opál.

V nejstarší česky psané knize o drahých kamenech V. Friče z konce 19. století se kameny dělí dle své hodnoty na pět řádů, zcela podle ekonomického hlediska.

Velmi podrobně byla otázka systému drahých kamenů propracována ruskou a později i sovětskou školou, především A. E. Fersmanem (1920). V současné době upravují tuto systematiku i současní autoři, např. Ej. Kievlenko a V. P. Petrov. Fersman dělil drahé kameny podle použití na šperkařské užívané k fasetování a muglování, na kameny pro glyptiku a výrobu ozdobných předmětů. A na dekorační a obkladové kameny. Vlastní šperkařské kameny dělil do tří skupin. Na drahokamy – diamant, smaragd, rubín, safír, alexandrit, spinel, drahý opál a jim rovnocenné kameny, na polodrahokamy – démantoid, akvamarín, ametyst, rubelit, chryzolit, topaz, zirkon, chromdiopsid, uvarovit, pyrop, almandin a některé neprůhledné kameny, zejména tyrkys, a na ostatní – záhněda, křišťál, jantar, malachit, lazurit, achát, obecný opál, jaspis, atd.

Protože se nikdy nepodařilo určit exaktní hranice mezi drahými kameny, polodrahokamy a ozdobnými kameny, upouští se dnes postupně od tohoto dělení. Moderní gemologie vychází dnes důsledně z mineralogického systému.  V popředí zájmu jsou dnes i možnosti technického využití některých drahých kamenů. Je možné říci, že jejich praktický význam spočívá právě ve využití některých jejich mimořádných fyzikálních vlastností, případně ve využití některých vzácných prvků, které se v jiných nerostech téměř nevyskytují. V mnoha případech skutečné platí, že ty vlastnosti, které z nerostu učinily drahý kámen, umožňují také jeho technické využití. Význam drahých kamenů jako technických surovin v poslední době stoupá úměrně tomu, jak moderní technika začíná využívat nových surovin i různých fyzikálních vlastností, které jsou pro některé nerosty charakteristické.

Drahé kameny se většinou nevyplácí těžit samostatně. Získávají se při komplexním využívání nerostných surovin určitého ložiska a jejich těžba mnohdy končí vytěžením hlavní nerostné suroviny. Mnohdy se drahé kameny získávají právě na rudních ložiskách.

Zdroj: Symposium pracovníků báňského průmyslu, Hornická Příbram ve vědě a technice, sekce Drahé kameny, 1983