Dobrodruh Jarda Šíma raději změní cestu, než aby pokračoval v cestě, po které přešla černá kočka!

Jarda Šíma, optimistický dobrodruh a cestovatel, je už tradičním hostem Motosalonu. Tento vysoký sympaťák má na svém kontě několik mimořádných rekordů. Jedním z těch největších je pokoření neuvěřitelné mety, na motorce zdolal neuvěřitelných 1 500 000 km. Jeho slogan „Den, kdy nesedím na motocyklu, je jako bych nežil“ však dává tušit, že to nebyla poslední meta…

Po roce se opět potkáváme na Motosalonu. Jaké máte novinky?

Já stále ještě vzpomínám na loňský Motosalon, kdy jsem začal slavit 1,5 milionu najetých kilometrů. Oslava byla veliká, vlastně jsem slavil celý rok, užíval jsem si to na všech svých promítáních, která jsem měl po celé republice a vlastně tím ještě pořád žiju. Dneska tady po roce uzavírám svoji oslavu a užívám si zážitky ze své poslední cesty. Minulý týden jsem se vrátil z Nového Zélandu, který jsem měl možnost projet na skvělém motocyklu Indian.

Jak dlouhá byla cesta?

Byl jsem tam necelé 2 měsíce, přesně 7 týdnů.

Kolik jste najezdil kilometrů?

Najel jsem 7 tisíc kilometrů a zatím mám ty myšlenky a vzpomínky takové neutříděné. Když ale zavřu oči, tak před sebou vidím tu nádhernou novozélandskou zeleň, přírodu, monumentální sopky, hory, řeky, byla to prostě nádhera. Něco takového podobného zažívám na Sibiři, ale toto je trochu něco jiného.

Jaká vzpomínka zůstane navždy?

Těch je moc, nemám vypíchnutou jednu, protože je to země, která mě udivila v mnoha směrech. Byl jsem pro mě v takovém dalekém nezvyklém prostředí. Moc si cením toho, že jsem měl možnost osedlat skvělý motocykl a také toho, že společnost Indian mi na novozélandské straně vyřídila zápůjčku.

Měl jste motocykl nějak speciálně upravený?

Ne, neměl. Byl jen lehce zajetý, na tachometru bylo 400 km. Celých sedm týdnů jsem jezdil po obou ostrovech, jak po severním, tak po jižním.

Kolik jste za rok od Motosalonu k Motosalonu ujel kilometrů?

Tak od veletrhu k veletrhu je to pouhých 54 tisíc kilometrů. Víc už to nešlo, musel bych jezdit asi jiné destinace. Nový Zéland jsme projeli s manželkou Lenkou křížem krážem, ale víc už se tam za tu dobu najezdit nedalo.

A neměl jste po těch letech s manželkou ponorkovou nemoc?

My máme ponorku pořád, takže to je takový setrvalý stav. (smích) Nebylo nic, co by nás na té cestě překvapilo.

Další cestu plánujete. Kam pojedete a budete cestovat opět spolu?

Byla to poslední expediční cesta s mojí manželkou, bude však dál se mnou jezdit po Evropě.  Nyní se musím zaměřit na státy, kde jsem ještě nebyl a manželka je vidět nemusí, jsou to ty méně bezpečné. Budu většinou už jezdit sám, čímž netvrdím, že mám za sebou jedno volné místo… Čeká mě dále taková ta klasika. Blíží se duben, takže to bude doprovod jedné skupiny do Dakaru k růžovému jezeru. Potom je přede mnou letní sezona, ve které zase chci veřejnost trochu šokovat jízdou na nějakém nezvyklém motocyklu na nezvyklé místo.

Máte už nějaký tip či dokonce víte, kam se dále vydáte?

Jsem známý tím, že jsem zásadový a nerad prozrazuju své destinace před odjezdem, možná proto, abych to nezakřikl.

Vy jste pověrčivý?

Ano, já jsem ten blázen, který věří na třináctku a na černou kočku, pokud mi přeběhne přes cestu.

Přeběhla vám na Zélandu přes cestu černá kočka?

No, to je dobrá otázka. Za celých sedm týdnů, mimo čas, kdy jsme byli v rodinách, jsme neviděli na veřejnosti kočku a jen málokdy psa. Není to jako u nás, že by rodina měla třeba dva, tři psy a osm koček jako jsem zvyklý v Maroku. Tam vám věčně psi přebíhají přes cestu, tady opravdu jsou domácí zvířata takové popelky, jen málo se v domácnostech objevují.

Co se stane, když vám přes cestu přeběhne černá kočka?

Já jsem schopný klidně čekat půl hodiny na místě, pokud mi přeběhne přes cestu. Čekám, dokud nejede v mém směru auto, které mi tu smůlu sebere, teprve potom se tou cestou vydám. Mé pravidlo platí tak, že musí jet jedno auto v mém směru nebo tři v protisměru, takže v málo frekventovaných místech bych se asi nedočkal.

Kdy naposledy se vám něco takového stalo?

Vzpomínám si, když jsem ještě pracoval pro časopis Super motor, že jsme jeli někam s fotografem a někde lehce za Prahou nám přes cestu přeběhla černá kočka. Já samozřejmě šlápl na brzdy a stáli jsme na místě a já čekal, zda nějaké auto za mnou mi sebere smůlu. Fotograf chvíli koukal a pak se zeptal, ty v..e, co děláš? Tak jsem mu to vysvětlil a on jen zakroutil hlavou, že jsem blázen.

A čekali jste?

Čekali. Já bych to neporušil. Když bych věděl, že mi nikdo dlouho tu smůlu nesebere, tak jsem schopen se vrátit a vybrat si jinou cestu. Pověrčivost nadevše.

Stalo se to už?

Stalo a mnohokrát. Máte před sebou blázna. Možná právě proto najezdím tu spoustu kilometrů, když to objíždím místy, kde neběhají kočky. (smích)

A jak je to s třináctkou?

Když je pátek třináctého, tak jsem schopen zůstat celý den pod peřinou až do pozdních nočních hodin. Nejhorší je, když musím vyjet. V tom případě to odkládám, dokud to jde a mám oči na stopkách. Mám problém s třináctkou obecně. Hlídám si i kilometry na tachometru a když je tam, tak jenom očekávám, z jaké strany co přiletí, co se stane. Když to nehlídám a přestanu to vnímat, tak se třeba něco stane. Moje nehoda v roce 1999 – sebrali mě ze silnice, naložili motorku, šel jsem se podívat na tachometr a jaké si myslíte, že bylo poslední dvojčíslí?