Gondík: Rád bych se podíval na motorce do Austrálie
Herec a moderátor Dalibor Gondík je
velkých popularizátorem jízdy v jedné stopě a velkým motorkářem. Na motorkách
jezdí od mala a v dospělosti v rámci své profese otestoval hezkou řádku strojů.
V současnosti mu říká pane poslední model od Buellu. Procestoval velkou část
USA, kde má rodinu. Jeho velkým snem ale zústává Austrálie.
Máte za sebou celkem bohatou
motorkářskou minulost. Jak jste se k motocyklům vlastně dostal?
Bylo mi 10 let a
můj strýc Milan mě posadil na motocykla Jawa 350. A bylo to. Prostě mi
vysvětlil systém spojka - plyn a pak už mě nechal rozjet a seskočil. No a já
jel. Po poli nad Sokolovem, kde jsme potom jezdili každou volnou chvíli. Pořád
dokola, až jsem jednoho dne po pár letech už dosáhl na zem a mohl jsem to
zkusit sám. Následné období “fichtlů” “simsonů” jsem nějak přetrpěl se
zákazem od otce a potom jsem se zase po dvacítce na motocyly posadil.
Jaké stroje jste v minulosti vlastnil?
Co se týče
vlastnictví jako takového, moc toho vlastně nebylo. Psal jsem totiz poměrně
dlouho testy pro několik různých novin a časopisů, takže jsem ve své době
jezdil snad úplně na všem, co se tady na trhu objevilo. Ale zpět k majetku. Žlutá Yamaha Fazer 600,
Cagiva Canyon a pak už jsem zahučel do Buella a ten mi zůstal. Nejdřív to byl
Lighting 1200, pak 1125 R a teď už mám dlouho, u nás poslední prodanou, 1125CR.
Přestože Buell je fakt originál, tak jsem ji ještě doladil. Franta Bína mi ji
přestříkal na bílo, u Tondy Kabourka mi nalakovali na bílo i kola, což
bylo největší peklo, Termignoni závodní výfuk, brzdové páčky Titax (z XJR 1200)
a pár dalších deatilů. Je to láska. Stejná jako sám Erik Buell, ke
kterému mám velký respekt a fandím mu!
Kde jste byl na motorce nejdál a kam byste se chtěl ještě podívat. Jaký je váš
vysněný stroj?
Asi cela Route
66 byla mým nejdelším výletem po USA. Dál jsem nebyl. Ještě rád jezdím po
Texasu kolem Austinu, kde máme rodinu. A co se týče přání? Asi Austrálie. Tam
bych jel i bez motorky. Tam se dá určitě nějaká koupit a pak zase prodat, ne?
Nejsem vybíravý. Vysněný stroj? Ten vlastně nemám, ale kdybych fakt mohl, tak pěkný lehký enduro
na víkendy, malej, úzkej polozávodní litr na okruh do Brna, minimálně čtyřstovku
skútr do města a na cesty, jakoukoli Ducati a Yamahu XJR 1200, tu starou. Jo a
vytápěnou garáž. A právě jsem se probudil - to byl krásnej sen.
Máte nějaký zážitek spojený s motorkářským světem?
No docela dost
- najezdím kolem 10.000 - 15.000 km
ročně. Není to sice moc, ale na zážitky to stačí. Spíš samé krásné. Asi
nejkrásnější momenty jsem zažil ve té Americe. Jezdili jsme fakt po naprostých
dírách a vesnicích. Nejkrásnějším místem
s nejstrašnějším hotelem a nejpřekvapenějšími
lidmi, kteří na nás koukali jako na zjevení z jiné planety, byla vesnička
29Palms. Je tam obrovská vojenská základna a pár baráků. Skvělá
“snídaňovna” s neuvěřitelnýma donutama a prodavačkou s rumunskou maminkou.
Takže jsme si “pokecali”.
Někteří rodičové by své děti na motorku
nepustili ze strachu o jejich život, jak se na to díváte Vy?
No, máte pravdu.
Taky se bojím. Ale posadil jsem našeho Theodora na čtyřkolku už v jeho asi 3
letech, aby si začal vše osvojovat od malička neměl potom tendenci si třeba v
pubertě “půjčit” mojí motorku se 150ti koňmi a tajně někde zlobit. Mít návyky a
respekt ke stroji už od malička. Snad je tahle moje teorie správná. Výchova je
lepší než zákazy.
